Anatomie ženy

Noční priority

Očima visel na obrazovce notebooku a poslouchal písničku, na kterou měl tancovat.

Jeho zorničky, rozšířené šerem i emocemi, těkaly po blikajících žárovkách ve videoklipu.

Modré světlo tvořilo na jeho tváři ostré temné stíny. Duhovky ztratily svou zeleň a zdály se být téměř blankytnými.

Pohyboval rty, kdy s dokonalou přesností neslyšně zpíval text spolu se slečnou Wilson.

Tleskl, když tleskla ona.

Představoval si, jak se hudbě přizpůsobuje. Ne, nepřizpůsoboval se jí, tancem přeci vytvářel její tvář znázorněnou pohybem.

Pustil si písničku od začátku znova.

Viděl dlouhovlasou dívku, která se sluchátky v uších víří vzduch a prach okolo dle tónů, které slyšeli jen on a ona. Možná proto, že byli jednou bytostí.

Jean v duchu obtahoval tužkou její siluetu, kliční kosti, svaly na pažích, zakřivená zápěstí, křivku ňader, štíhlého pasu, boků, lýtka, drobná bosá chodidla. Jeho mysl míchala ty nejjemnější odstíny tělových barev, aby ji dokázal znázornit.

Odhrnul přikrývku, měl obrovské nutkání jít do ateliéru a bez jídla a pití dlouhé hodiny malovat. Chodidly spočinul na chladné podlaze, zvedl se. Udělal několik kroků, při kterých se bezděčně zhoupl v bocích. Šel v rytmu zpěvu Maddie Wilson.

Zastavil se, postavil na špičky, vytočil o sto osmdesát stupňů, švihnul pažemi. Krůčky ladil spolu s notami a vlastním srdcem, ač cítil svou ztuhlost a neohrabanost. Věděl, že teď nevypadá půvabně ani trochu, když tančil kroky, které si sám vymyslel, a cítil se být mužem.

Píseň se zastavila, on se zastavil. Několikrát se nadechl a vydechl, cesta k ateliéru zůstala zapomenuta. Sesunul se zpět na postel k rozzářenému notebooku se slabým úšklebkem na něm rozklikl Facebook. Následně Suzino jméno.

Prsty se mu rozběhly s tichým, decentně cvakavým zvukem po písmenkách. Jaké byly první kroky k té sestavě, kterou jsi mi ukazovala?

Pozoroval, jak tam ta slova leží. Stejně tak si uvědomoval to, co mu leželo stočené do klubíčka v hrudi jako malý démon.

Tohle všechno bylo nebezpečné. Hrálo si to s jeho psychikou, tvarovalo ji, pohazovalo si s jeho dosavadními prioritami. Věděl to a tušil, jakým směrem se pohybuje. Cítil, co se z něj stává. Přesto však poslouchal slova své múzy a dával do svého díla, jež zatím neexistovalo, vše. Drápal se hloub a hloub do jámy lvové a snažil se zakrýt naivitou a iluzemi.

Zamrkal, když přístroj před ním zablikal. Uživatel/ka Suzanne Rouge se připojil/a. Suzanne Rouge píše.

Ty idiote, vzbudil jsi mě. Jsou zatracený dvě hodiny ráno.

Když si představil její rozvrkočené vlasy a rozespalou tvář osvícenou displejem, málem se rozesmál. Promiň.

Odepsala po chvíli, během které zřejmě přemáhala spánek. Připadá ti normální budit bývalý učitelky tance uprostřed noci a žádat o první figury sestavy? Proč tu zakázku dostal takový cvok jako ty? Chloé Duval muselo totálně přeskočit.

Jeho škodolibý úsměv se rozšířil. Nuže?

Jeho kamarádka si na druhé straně jejich internetového spojení zastrčila kudrnatý pramen vlasů za ucho a zhluboka si povzdechla. Neříkej mi, že teď to budeš trénovat.

Odpověděl bez zaváhání. Budu.

Já věděla, že jsi psychopat. Začínáš v poloze, kterou jsem ti představila hned na začátku. Dlouhé vlasy, záklon, prsty na klíční kosti. Na "they strunged up a man" se rovnáš, dva kroky s překřížením nohou - nejdříve dozadu, poté dopředu, ne naopak - směrem doleva.

Chvíli text zpracovával. OK, co dál?

Dál si trhneš nohou. Normální lidi spí, víš? Chci být jedním z nich, odepsala nevrle.

Takže dneska v sedm tělocvična? zeptal se spíše řečnicky.

Jako vždycky.

Sám pro sebe kývnul, ale ačkoliv nejdříve chtěl z konverzace vyjet, zarazil se. A... promiň mi, jak jsem dneska tak zdrhnul. Mám v hlavě dost bordel.

Ač mu bylo oznámeno, že Suzanne Rouge již není online, znovu se připojila a odepsala. *včera. Nic se neděje.

Děkuju.

Není zač. V pohodě.

Dobrou noc, Suze.

Chcípni, jestli zaspím budík, Jeane.

Uculil se, vypnul přístroj, zvedl jej z postele a dal do spodní police nočního stolku. Na matraci po člověku i stroji zůstaly vyhřáté plochy, do kterých se však už nikdo nevrátil.

Muž rozsvítil malou lampičku a postavil se doprostřed svého pokoje, kde měl nejvíce prostoru. Nepotřeboval hudbu. Hrála mu v uších, v mozku, mezi vnitřnostmi, celým tělem.

Záklon. Dostatek času na přeměnu na dívku. Narovnat se. Dva kroky doleva.

A znovu.

Navzdory nočnímu šeru se cítil obratný a pružný jako málokdy. Vlály kolem něj jeho dlouhé, jemné a lesklé vlasy, chodidla začínala dopadat na podlahu s lehkostí a naprostou tichostí. Byl si vědom toho přísunu energie, který se mu dostal. Protékal mu mezi prsty jako zářivá světelná stuha, obtáčel se mu kolem paží, trupu a nohou.

Bylo to tehdy poprvé, kdy tančil zcela bez výčitek toho, kým je a kým by měl být. Pochopil hlavně to, že teď a tady, mezi tanečními kroky jeho fantazie, na tom nezáleží.