Next Door |One Direction cz|

-part 2-

Druhá kapitola na světě a s ní i první tajemství venku! Nechtěla jsem to psát moc okatě, tak jen doufám, že všem dojde, o co tu jde... :)

V nouzi poznáš přítele...

Znali jsme se s Harrym jen pár hodin, přesto mi pomohl, když to bylo třeba.

„Baby you light up my world like nobady else...“ Otočila jsem kohoutkem, vypnula sprchu a zaposlouchala se do řevu, ozývajícího se zpoza zdi koupelny. „The way that you flip your hair Gets me overwhelmed...“ Sáhla jsem po osušce, zabalila se do ní a opatrně vylezla ze sprchy, uprostřed kroku jsem se ale zarazila. „No to si snad děláš prdel?!“ Vyjekla jsem šokovaně, když mi došlo, že majitelem onoho chraplavého hlasu je Harry a to co vyřvává je text jejich prvního singlu s názvem What makes you beutiful. „Harry?!“ Křikla jsem nejistě. „Ano?“ Odpověděl mi bez zaváhání. Byla jsem si jistá tím, že se pobaveně šklebí. „Jak je možné, že tě slyším přes zeď?!“ Nechápala jsem a ani trochu se mi to nelíbilo! „Ty mě slyšíš?!“ Zněl překvapeně, těžko říct, jestli to jen hrál, nebo byl krapet natvrdlý. „Ne.“ Pronesla jsem ironicky. Zasmál se a zaťukal na dle mého názoru chatrně vyhlížející zeď, s kterou zkrátka muselo být něco v nepořádku. „A tohle taky slyšíš?“ Protočila jsem oči a sáhla po fénu. V rychlosti jsem si usušila vlasy a bez dalších úprav je jen stáhla do drdolu. Z Harryho koupelny se ozýval zvuk tekoucí vody, pravděpodobně byl právě ve sprše a naštěstí si už nezpíval. Vyvarovala jsem se myšlence na jeho přednosti a raději sáhla po kosmetické taštičce.

S hlasitě kručícím žaludkem jsem už dobrou půl hodinu zmateně pobíhala po bytě a snažila se najít klíčky od auta, které jsem podobně jako mobil a spoustu dalších věcí, měla na seznamu pohřešovaných. Mobil jsem nakonec objevila pohozený ve dřezu a jen doufala, že výrobci nelhali o jeho vodotěsnosti. S blížící se dvanáctou hodinu jsem se vzdala naděje, že klíčky ještě někdy uvidím a rozhodla se vydat na nákup pěšky. Zoufalý lidé dělají zkrátka zoufalá a mnohdy stupidní rozhodnutí. Vklouzla jsem do kožené bundičky, popadla kabelku a s náladou pod psa opustila svůj byt, který momentálně připomínal spíš skladiště. Čekalo mě schodiště, čítající něco kolem tří set schodů a já opět zalitovala toho, že jsem si koupila byt v nejvyšším patře. Na druhou stranu, jako jediná jsem díky tomu měla střešní terasu. Vyšla jsem před dům a můj pohled padl na stříbrný Mercedes, parkující před vchodovými dveřmi, který byl do doby, než najdu klíčky, odsouzen k nečinnému stání. A pak mě to napadlo...

„No ne! Ty jsi oblečená?!“ Vyjekl Harry udiveně, když otevřel dveře svého bytu a pečlivě si mě prohlédl, šklebící se u toho jako malé děcko, které právě provedlo jednu ze svých lumpáren. Protočila jsem oči a nasadila znuděný výraz. „Ráno jsem byla taky oblečená.“ Zamračila jsem se. „Nesouhlasím, viděl jsem všechno podstatný. Ale když myslíš.“ Pokrčil rameny a já začala rudnout, Harry si toho naštěstí nevšiml, nebo to možná jen přehlížel. „Půjdeš dál, nebo...“ „Máš auto?“ Skočila jsem mu do řeči. Překvapeně zamrkal a přikývl. „Jasně, že mám auto.“ „A půjčíš mi ho, prosím?“ Nadzvedl obočí. „Ani náhodou.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Ale no tak! Jsem dobrá řidička.“ Namítla jsem a nasadila prosebný pohled. „Vážně?“ Zamyslela jsem se. „No, přijde na to, jak definuješ slovo dobrá.“ Pokrčila jsem rameny, zatímco Harry se pobaveně ušklíbl. „Copak nemáš vlastní auto?“ Povzdechla jsem. „Mám, ale nemůžu najít klíčky.“ Zamumlala jsem. „Víš, že se ani nedivím?“ Neodpustil si kousavou poznámku. „Tak pomůžeš mi, nebo ne?“ Začínala jsem být netrpělivá. „Co bych to byl za souseda, kdybych ti nepomohl?“ Usmál se, z věšáku si vzal bundu a do ruky mi vtiskl klíčky od auta. „Jdeme?“ Nadzvedl obočí, zabouchl za sebou dveře od bytu a zamířil ke schodišti. „Jdeme?! Co...počkat, jak jdeme? Nepotřebuji doprovod!“ Namítla jsem, ale ignoroval mě a pokračoval v cestě. Nezbývalo mi nic jiného, než ho následovat a smířit se s Harryho společností.