Next Door |One Direction cz|

-part 41-

Ahoj všichni! Takže, jsem tu s další, krapet kratší kapitolu, která by se mohla zdát jako začátek krásného konce, ale to je omyl! Konec nás podle mých propočtů nečeká ještě dobrých 10 kapitol, ne-li víc, uvidíme :D každopádně slibuji, že se ještě máte na co těšit, však já Andy zavařím :D :D :D

Snad se bude kapitolka líbit! ou a ještě taková malá otázečka...s jednou z vás jsem se právě pustila do debaty o kom, s kým nakonec Andy skončí :O vím, že jste teď Liama tak trochu zavrhli kvůli tomu, co ÚDAJNĚ udělal :D ale však mě znáte...takže, kdopak je pro vás NUMBER ONE?! Kdo je Andiin princ? :O :D

Ps. V přílohách najdete velmi důležitý song, které je téměř nutné si pustit! :D

Byl to pořád on a přesto se pro mě stal cizincem. Důvěrně jsem ho znala, ale ani v nejmenším si nebyla jistá tím, co od něj mohu očekávat.  

Mlčky, ponořená ve svých vlastních myšlenkách, jsem pozorovala Zaynovu uvolněnou tvář a pozvolna se zdvíhající hruď. Jeho dech byl klidný, víčka očí pevně semknutá, rámovaná řadou hustých řas, které vrhaly na jeho tvář stín. Jednou rukou mě objímal kolem pasu, zatímco tu druhou měl položenou za hlavou, odhalující každičký biceps, rýsující se mu pod hustě potetovanou kůží. Viděla jsem Zayna jinýma očima a všímala si maličkostí, které mi dříve unikaly. Jeho dotek mě uklidňoval a zároveň doháněl k šílenství. Moc dobře jsem ten pocit znala a už ho nikdy nechtěla zažít. 

Opatrně jsem vstala z postele a posbírala oblečení, povalující se na zemi. V rychlosti jsem se oblékla a letmo pohlédla na stále spícího Zayna. Byla to pro něj jen zábava? Odreagování? Způsob jak zapomenout na osobu, kterou miloval a která mu ublížila?  

Odvrátila jsem od něj pohled, popadla svoji tašku, ležící na pohovce, kam ji Zayn po našem příchodu odložil, a zamířila ke dveřím.  

-ZAYN'S POV- 

Cítil jsem její vůni, která ulpěla na polštáři a přikrývce. V myšlenkách jsem si stále dokola přehrával naši společnou noc a toužil ji toho tolik říci, ale nemohl jsem. Byla pryč.  

Líně jsem se převalil na druhý bok a při vzpomínce na události předešlého večera se lehce pousmál. Předpokládal jsem, že první co uvidím, až otevřu oči, bude její rozkošný úsměv a zelenkavé oči, ale to se nestalo. Zmateně jsem se vymrštil do sedu a rozhlédl se po apartmá. "Andy?" Zkusil jsem to, ale předem tušil, že odpovědi se nedočkám.  

Zpanikařila? Cítila se provinile kvůli Liamovi? Bála se? Všechny tyto otázky vedly k jediné, proč?  

Rukou jsem si prohrábl přeleželé vlasy a padl zpět do peřin. Nelitoval jsem toho, ani v nejmenším. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to znovu, jen mnohem dříve. Ona mi rozuměla, jako nikdy jiný, byla se mnou ve chvílích, kdy jsme potřeboval člověka, který by mě podržel. Miloval jsem ji? Těžko říci. Toužil jsem být s ní za každé situace a mít právo ochraňovat ji před životem, který si s ní krutě zahrával? Rozhodně ano. Odpověď byla více než zřejmá, musel jsem ji najít.  

Nebylo moc míst, kam by mohla jít. Za rodiči by určitě nejela, něco mi říkalo, že momentálně bude chtít být sama, čímž jsem vyloučil i návštěvu u Zoe, nebo Rose. A pak mě to napadlo.  

                                                           *** 

Please don't say you love me 
'cause I might not say it back 
Doesn't mean my heart stopped skipping 
when you look at me like that 
Theres no need to worry 
when you see just where we're at 
Just please don't say you love me 
'cause I might not say it back 

Prosím, neříkej, že mě miluješ 
Protože bych ti to nemusela říct taky 
To neznamená, že mé srdce přestalo vynechávat 
když se na mě tak podíváš 
Nemusíš se bát, když se podíváš 
jak na tom jsme 
Jenom mi prosím neříkej, že mě miluješ 
Protože bych ti to nemusela říct zpátky 
 

Seděla zády ke mě, její štíhle prsty bez zaváhání či jediné chybičky pobíhaly po klávesách klavíru a její hlas se rozléhal nahrávacím studiem.  

 Heavy words are hard to take, 
Under pressre things will break 
How we feel is hard to fake  
So lets not give the game away 

Just please don't say you love me 
'cause I might not say it back 

Tvrdá slova se těžce snáší 
Pod tíhou se všechno zbortí 
To, co cítíme, se nedá předstírat 
Tak nekončeme s tou hrou 

Jenom mi prosím neříkej, že mě miluješ 
Protože bych ti to nemusela říct zpátky 

"Neřeknu." Polekaně sebou cukla a zavadila prsty o špatné klávesy, které vydaly nespokojený, falešný tón. Váhavě se ke mně otočila, v očích čiré zmatení a snad i strach? "Jak si mě našel?" Pokrčil jsem rameny a věnoval jí úsměv, který mi po chvíli nejistě oplatila. "O tom to celé je? Bojíš se znovu zamilovat? To, že ti Liam ublížil neznamená, že já udělám to samé, protože neudělám." Už se nadechovala k námitce, ale nenechal jsem ji promluvit. Potřeboval jsem ji říci všechno to, co tížilo mé srdce i mou mysl. "Neřeknu, že tě miluju do té chvíle, než si to budeš sama přát. Už jednou jsem ti přeci řekl, že od tebe nic nečekám, ani nic nepožaduji, ale musíš vědět, že jsem tu pro tebe, vždycky a napořád." Povzdechla a sklopila pohled k zemi, ruce složené v klíně. Působila tak křehce a bezmocně. Nemohl jsem tam jen tak stát, potřeboval jsem se ji dotýkat, držet ji v obětí a být si jistý tím, že je v pořádku.  

Nebránila se, neprotestovala. Sevřel jsem ji v náruči a bojoval s nutkáním ji políbit, což bylo to poslední, co v tu chvíli potřebovala. "Můžu zůstat na neurčito u tebe, prosím?" Zamumlala, hlavu položenou na mě hrudi. Má ústa se roztáhla do širokého úsměvu. "Samozřejmě, že můžeš, na jak dlouho budeš chtít. Napořád by mi vyhovovalo." Zasmála se a pohlédla mi do očí. "Prozatím na neurčito." Pronesla a lehce přitiskla své rty na mé.