Message from unknow | Sterek

Chapter thirty two

Může mi někdo vysvětlit, proč škola?
Kdyby nás strčili do výchovného ústavu, vyšlo by to nastejno. Normálně takhle o škole nepřemýšlím, to fakt ne. Jenže když zrovna píšete mega těžký test z ajiny, jiné myšlenky, než ty špatné, vás zrovna nenapadají.

Navíc jsem se vůbec neučil, protože se mi to naprosto vykouřilo z hlavy. Táta mě zabije, jestli přinesu špatnou známku. Už vidím, jak týden sedím doma, nad učebnicemi a šprtám se doslova slovo po slově na z paměti. Ugh.

,,Máte ještě posledních pět minut. Tak se snažte." ozve se zepředu třídy postarší hlas naší učitelky. Nojo, tobě se to řekne, pomyslím si.

Můj papír je poloprázdný a ještě ke všemu je určitě tak polovina špatně. No, Bože, stůj při mně. V duchu jsem se pomodlil abych aspoň trochu ještě vypotil a zapojil mozek.

Zvoní. Nedobrovolně se zvedám a odevzdávám papír. Pořád poloprázdný, připomínám.
Při vycházení ze třídy mi zavibruje mobil v kapse.

Derek : Tak co?

Stiles : Co myslíš?

Vím, že to možná zní otráveně a já nechci být nepříjemný, ale když já fakt zrovna teď nemám tu nejlepší náladu...

Derek : To's toho asi moc nenapsal, co?

Stiles : No, náhodou jsem to zvládl úplně úžasně.

Stiles : Odpověděl jsem úplně na všechno.

Derek : Paní, tak to jsem tě asi podcenil... :D

Stiles : Samozřejmě, že ne. Nepoznáš sarkasmus nebo co?

Stiles : Jestli ne, bude pro tebe, se mnou komunikovat, opravdu těžké.

Sakra. Měli bychom si asi přestat psát. A to hned teď. Už jsem fakt nepříjemný.

Derek : Tak promiň, ale nemusíš být hned naštvaný :'( Je to jen test.

Stiles : Omlouvám se. Jsem naštvaný sám na sebe, ne na tebe. Jak bych vůbec mohl?

Derek : To je dobře. Za chvilku by mělo zazvonit, už musím jít, tak zatím ahoj :3

Stiles : Ahoj :)

Zbytek vyučovacích hodin se táhl pomaleji, než já při tělocviku. Na štěstí ten jsme dneska neměli. Uff. Zrovna začínala obědová pauza a tak jsem se vydal ven před školu k lavičkám, s úmyslem sníst si svůj oběd, protože už jsem měl teda pořádný hlad.

Ani ne minutu na to, co jsem se posadil, jsem za mnou potichu uslyšel ten zvonivý smích, který tak dobře znám. Ale neotočil jsem se. Z ničeho nic mi někdo překryl výhled na okolí. Nemusel jsem ani moc přemýšlet aby mi došlo, kdo to asi je. Jelikož jsem to ale nečekal malinko, fakt jen malinko, jsem sebou cukl. 

,,Nečekal jsem, že se fakt lekneš." rozesmál se a posadil vedle mě. ,,Dovol! Jen jsem to nečekal, měl jsi taktickou výhodu!" obořil jsem se na něj, za ne fér podmínky. ,,Dobře, dobře. Ale příště se určitě lekneš a už se z toho nevykecáš." oznámil mi a určitě si i v hlavě plánoval, jak to udělá. ,,Tak to ne, jelikož žádné příště nebude." varuju ho, přičemž výhružně zvednu ukazováček a zpříma se mu podívám do očí. Jen se zasmál. Chvilku mě jen tak sledoval, ale když si všiml, že mě tím jemně uvádí do rozpaků, přestal.

,,A k tomu testu..." začal, ale já ho v čas zastavil. ,,Nechci se o tom bavit." malinko ho odbiji. Už se mi totiž zlepšila nálada a tak jsem nechtěl být znova nepříjemný.

Opřu si hlavu o jeho rameno a nadále ujídám ze svého toustu. Dál nemluvíme, jen sedíme v tichosti vedle sebe. Ale není to takové to ticho, kdy po čtyřech sekundách začne být trapné. Spíše si jen oba užíváme přítomnosti toho druhého. Byl to moc pěkný okamžik. Připadalo mi to jako chvilka, ale po tom, co se Derek podíval na mobil na hodiny jsem zjistil, že to bylo asi deset minut. ,,Už budu muset jít." řekne sklesle a začne se zvedat a tak sundám hlavu z jeho ramena.

Derek už se zvedal, když v tom se na mě ještě na poslední chvíli otočil. ,,Hele, za chvilku mi začíná tréning nechceš se přijít podívat?" zeptal se se zřetelnou nadějí v hlase i v očích. Chvilku jsem dělal, že se rozmýšlím, přičemž jsem měl už dávno jasno. Derek, běhající na sluncem osvíceném hřišti, bez trička, jeho potem pokryté svaly napínající se namáhavým pohybem a tohle všechno v přímém přenosu. Jen blbec by řekl ne.

,,Myslím, že přijdu." odpovím mu nepřímo  a musím zadržet uchechtnutí.

,,Myslíš?" nevěřícně skoro vykřikne a málem mu vypadnou oči z důlku.
Jen se na něj ušklíbnu a věnuju se dál jídlu. Nemůžu přeci i já podporovat to jeho, už tak dost vysoké, ego.
,,No, v tom případě, jak myslíš. Ale přijdeš o hodně." je poslední co mi řekne předtím, než odejde.

Jeho nepřítomnost mě zase donutí posmutnět. Začínám si uvědomovat, jak hluboko se mi dostal pod kůži, již během tak krátké doby. Je to až neuvěřitelné.

Znovu jsem za mými zády uslyšel kroky, tentokrát ráznější a rychlejší. Když už byly přímo u mě otočil jsem se a na líčku mi přistály Derekovy rty. Po tom co se odtáhl, mi těsně u tváře zašeptal: ,,Zatím ahoj." a se spokojeným úsměvem odešel. Okamžitě se mi na rtech rozlil široký úsměv. Ještě pár sekund jsem se za ním díval, až do té doby, dokud nezašel za roh do šaten. Tak to se mám teda na co těšit.

Ehm, ehm... Nevím jestli někdo z vás umí do tolika napočítat ale...
Sakra 10k je moc i na mě!!
Vím, že už bych se dala nazvat chodícím klišé...
jenže mně to nevadí a stejnak to řeknu/napíšu :)

D. Ě. K. U. J. U. M. O. C. L. Á. S. K. Y.