Message from unknow | Sterek

Chapter thirty-seven

,,Jak jako, že mu to neřekneš?" řekl už značně rozzlobeně Scott.

,,N-nemusí to vědět."

,,Stilesi..."

Scott si sedl na postel a hlavu si dal do dlaní. ,,Po kolikáté?"

,,Cože?" nechápal jsem.

,,Po kolikáté se to stalo, Stilesi?!"

,,Bylo to p-poprvé, p-přísahám, Scotty."

Potom bylo ticho. Já nevěděl co mám říct a Scott přemýšlel. Bylo vidět, jak moc naštvaný je. Tyhle věci ho dokázaly naštvat pokaždé. 

Zničehonic se prudce zvedl, až postel zavrzala. ,,Řekněš to Derekovi, buď ještě dneska a nebo zítra ve škole. Ale dozví se to, a jestli ne, řeknu mu to sám, Stilesi."

,,Ale-" ,,Už jsem řekl!" zakřičel a následně s hlasitým prásknutím dveří odešel.

Svalil jsem se na postel, obličejem do polštářů a jen tak ležel. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl takhle mimo. Mohli to být jen minuty a nebo i hodiny. Ani už nevím, jestli jsem ještě brečel, vše mi splývalo dohromady.

Nakonec jsem se však zvedl a rozhodl se napsat Derekovi. Nechci si to u Scotta zavařit ještě víc a ani nechci před Derekem něco tajit. Aspoň kdyby to něco nebylo tak trapné, ale tohle? Nechal jsem se zmlátit od partičky kluků a ještě jsem je nechal se mi vysmívat přímo do obličeje. Fakt skvělý.

Stiles: Dereku?

Derek: Ano Stilesi?

Stiles: No, víš, jak si mě vzal na ten zápas?

Derek: Ano?

Stiles: A potom, co jste vyhráli, jste šli do šatny. A kluci z druhého týmu tam zůstali.

Derek: Děje se něco, Sti?

Stiles: Ne...

Stiles: Totiž vlastně ano...

Derek: Stilesi můžeš mi to říct, neměj strach.

Stiles: Tobě se to teda lehko řekne...

Derek: Opravdu se nemusíš bát, ať je to cokoli.

Stiles: Dobře tedy.

Stiles: Ti kluci z druhého týmy, oni za mnou přišli...

Derek: Ano..?

Stiles: A začali mi říkat ošklivá slova.

Derek: Cože?! Jaká ošklivá slova?!

Stiles: Bylo jich strašně moc.

Derek: Konkrétně, Stilesi!

Stiles: Říkali, že mě máš jen jako děvku a že nestojím za nic, že jsem jen odpad, že až mě ošukáš, tak mě necháš, že to vyhlásíš všude po škole. A pak...

Derek: Co se stalo?

Stiles: Zmlatili mě.

Po tomhle Derek nic nenapsal. Věděl jsem to. Už nechce mít za přítele někoho tak slabého. Nebude se mnou chtít mít nic společného. S takovou nulo. Kdo by taky chtěl, že?

Jen tak jsem tam seděl, s mobilem v ruce a koukal do zdi. Vůbec se mi nechtělo spát. Nechtělo se mi nic. Snad jen se zahrabat hluboko pod zem, abych už nikomu nepřekážel.

Zase jsem se dostal do toho transu. Nevnímal jsem, jak dlouho jsem seděl. Neměl jsem žádnou energii.

Najednou se ozvalo zaťukání na okno.
S nezájmem jsem se tím směrem podíval.

To co jsem ale uviděl, mi vyrazilo dech.

Za oknem byl Derek. Ano, seděl v jednu v noci, na mojí střeše a klepal mi na okno.

Zabralo mi to chvilku než jsem se rozkoukal a začal si uvědomovat všechny skutečnosti.

Vstal jsem z postele, přešel k oknu a otevřel ho.

Derek vpadl dovnitř jako velká voda a okamžitě mě uvěznil ve své náručí.

Teď mi bylo dobře. Bylo mi dobře v jeho objetí, bylo mi dobře s ním.

,,Omlouvám se, že jsem ti hned ne odepsal." zamumlal do mého ramene.

Já nic neříkal, ani jsem toho nebyl schopen. Jak to, že je tady?

,,Nic z toho co říkali není pravda." s těmi slovy se ode mě odtáhl, ale jen na délku paží.

,,Právě teď jsi pro mě ten nejúžasnější člověk na světě. Nikdy bych ti nemohl provést to, co říkali. Nenáviděl bych se za to. Nenáviděl bych se za to do konce svého života a už bych se na sebe nikdy nedokázal podívat." upřeně se mi díval do oči. Chtěl, potřeboval, abych mu věřil.

Znovu se ke mně začal přibližovat, tentokrát ale ne za účelem objetí.
Jeho obličej byl čím dál více blíž tomu mému. Těsně před tím, než se naše rty mohly dotknou, se zastavil.

,,Miluju tě." řekl a spojil naše rty v jedny.

Bylo to dokonalé. Jeho polštářky byly tak jemné a uklidňovaly moje rozvířené myšlenky.

Jeho polibky jsem mu co nejlépe oplácel a snažil se do nich vkládat tolik citů, kolik jsem jen dokázal.

Bylo to úžasné. On byl úžasný.
S ním se všechny problémy zdály tak malé, skoro nicotné. Svět byl růžovější, vše se zdálo snazší.

A v tu chvíli jsem to věděl. Věděl jsem, že s ním chci být tak dlouho, jak nejdéle budu moct. Chci se díky němu cítit přesně takhle - výjimečně. A taky chci, aby se tak on cítil díky mně.

Měl jsem pocit, že s ním zvládnu všechno. A jestli budu muset, budu za něj bojovat.

Konec

Ano zlatíčka, je to tady. 😩
Nechtěla jsem tenhle příběh prodlužovat a dát mu konečně nějaký konec. Jsem s ním vcelku spokojená. Poslední věta pro mě byla obtížná, protože si na ně celkově potrpím, a se svou jsem prostě nebyla spokojená 😅

Doufám, že se vám tento příběh líbil. Děkuju moc za všechny votes a hlavně komentáře 💕.
Obzvláště děkuju TessSamWin, protože tvoje komentáře mě vždy dokázaly nakopnout nejvíce 😂💖💖

Plus by na mém profilu dnes měl vyjít nový příběh, přesněji povídka. Bude taky #boyxboy, protože já snad nic jiného psát neumím 😳.

Jmenuje se Library, navíc už včera jsem zveřejnila short short story - Genuinely happy (Je opravdu hodně krátká 🙂)

Ještě jednou moc moc děkuju všem a za všechno💘