8. I realized it

553 66 0
                                    

Bylo půl druhé odpoledne a já měl po polední pauze. Celé dopoledne jsem sepisoval různá prohlášení na stroji a poté se zaměřil na administrativu, kterou jsem minule nestihl dodělat. Abych byl upřímný, práce v terénu byla alespoň zábava. Zřídkakdy jste věděli, co vás čeká. Za to administrativu na velitelství jste měli kompletně naplánovanou a tak jste dělali celý den to samé dokola. Upřímně mě to dokázalo více vyčerpat, než práce mimo kancelář.

Policejní čepice mi visela na židli, má ruka mi poskytovala oporu pro mou bradu a mé unavené oči se upíraly na řádky, které byly čím dál více rozmazané. Tohle mě tedy opravdu nebavilo. Vždy jsem bral práci jako povinnost, někdy i smysl života, ale práci v kanceláři jsem opravdu nenáviděl. Začal jsem si to brát i krapet osobně. Snad jako trest za to, co se stalo onen předchozí den.

Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je již po druhé hodině. Nechtěl jsem takto strávit zbytek odpoledne. Ale zároveň jsem věděl, že se nesmím nechat nalákat mou prostou leností. Abych ovládl svou touhu o odchodu z práce, odprostil jsem se od administrativy a poté, co jsem papíry odložil stranou, jsem si k sobě přisunul těžký kovový stroj. Zasunul jsem do něj papír a do kolonek začal vyplňovat různé údaje.

Avšak čím více jsem se nesoustředil na psaní, tím více jsem propadl do svých myšlenek. Vzpomněl jsem si na Taeyonga. Jak jsme si povídali o svých životech, jak mě provedl svým bytem, jak jsme si povídali až do doby, než venku byla černá tma. Začalo mi to chybět, on mi začal chybět. Přál jsem si zase cítit jeho teplé rty na těch svých. Jak strašně jsem ho potřeboval. Stačilo by mi u něj jen sedět. Pouze být vedle něj. Dýchat stejný vzduch, sdílet stejný prostor, být blízko něj, v jeho přítomnosti a dívat se na něj.

Do reality mě přivedla až kovová pachuť krve. Měl jsem ošklivě prokouslý ret, kterého jsem si všiml až teď. Musel jsem si zachovat čistou mysl, ale jak, když jsem neustále myslel jen na něj? Začalo mě tížit svědomí. Utekl jsem od něj, nechal ho samotného, zklamaného. Ten tíživý pocit nešel vypudit z mysli. Chtěl jsem mu to vynahradit. Nechtěl jsem se stát pouze jeho dobrým přítelem. Já chtěl něco víc. Chtěl jsem mu dokázat, že to s ním myslím vážně. Tak vážně, jak to jen člověk jako já mohl dát najevo.

Vytáhl jsem papír z přístroje a odhodil ho na stůl. Rychle jsem se převlékl z uniformy, vzal si své osobní věci a utíkal přímo k východu z kanceláří. Ještě jsem za sebou uslyšel křičícího Johnnyho, kam to zase jdu. Ignoroval jsem všechno a všechny. Jen jsem za sebou zabouchl a utíkal směr jeho byt.

Džínová bunda mi vlála ve větru spolu s vlasy a já po pěti minutách běhu usoudil, že bude nejlepší vzít si taxi. Do neobvyklých 10 minut jsem byl u něj. Lepší, než běžet dalších a zbytečných 15 minut. Zaplatil jsem za taxi a přiběhl až k vchodovým dveřím do budovy. Naléhavě jsem zvonil na jeho byt. Jen zvonil a zvonil. Nikdo neotevíral a nijak nereagoval. Rozhodl jsem se tedy zazvonit na jednoho z jeho sousedů.

,,Dobrý den, je mi to trapné, ale tak nějak jsem si zabouchl klíče...mohla by jste mi prosím otevřít?'' žádal jsem neznámou paní přes mikrofon u zvonků.

,,Jistě, hned vám otevřu'' ujistila mě a hned na to se rozezněl drnčící zvuk oznamující odemknutí dveří.

,,Mockrát děkuji!" stihl jsem ještě do mikrofonu zakřičet a už jsem prudce otevíral dveře a běžel po schodech. Je neuvěřitelné, jak jsou někteří lidé naivní...pouštět do domu cizího člověka. Avšak teď se mi naivita amerických občanů skvěle hodila. Doběhl jsem až do patra, kde se nacházel byt Taeyonga. Bez rozmyšlení jsem k němu přiběhl a zabušil na dveře.

,,Taeyongu, to jsem já. Pusť mě prosím dovnitř, chci ti vše vysvětlit!!" křičel jsem do dveří, na které jsem zároveň silně pěstí bouchal. Přitom jsem doufal, že je opravdu doma. Přeci jen směna mu končí ve 12 díky polední pauze, jak mi včera řekl a pokud si nechce brát noční, má pak celý den volný. Žádná odezva se mi nedostávala.

,,Taeyongu otevři! Alespoň si mě vyslechni, pak mě můžeš kdykoliv vyhodit!'' křičel jsem dál a pokračoval bezmyšlenkovitě v mlácení do dveří. Věděl jsem, že by toho byl schopný - vyhodit mě na ulici jako bezcennou věc, ale zasloužil jsem si to. Potom, co jsem od něj utekl a on se mi za tu dobu stihl s mnohým svěřit.

Moje neomalené bušení přestalo, jakmile se otevřely dveře a v nich stál duchem nepřítomný a naštvaný Taeyong s ledově kamennou tváří.

Všem přeji co nejkrásnější vánoční svátky!!*:・✧(=∩_∩=)

Prove ItWhere stories live. Discover now