Prove It

64. Don't let him die

Pro to, co jsem cítil v nemocnici jsem nemohl najít žádná slova. Nic by nevyjádřilo to, jak smutně, beznadějně a sklesle jsem se cítil. Taeyong si hrál s rukávem své bundy a já...já pozoroval jeho rozpadající se maličkost, která tu se mnou stále ještě byla. Občas jsem se podíval na mladšího chlapce než my se stejnou diagnózou, akorát s tmavými skvrnami na obličeji, krku i rukou, jak sedí beznadějně v čekárně.

Doktor nás pozval dál. Přišli jsme si vyslechnout rozsudek smrti, pomyslel jsem si. Jdeme přímo na šibenici, strkáme hlavy do oprátky a čekáme jen, kdy se uškrtíme, kdy ztratíme život.

,,Mám tady výsledky testů a..'' začal, když jsme se oba posadili. ,,Nemám pro vás dobré zprávy'' zavřel jsem oči a snažil se nebrečet. Snažil jsem se udržet v realitě.

,,S potěšením vám mohu oznámit, že nemáte onu nemoc homosexuálů. Gratuluji" musel jsem se potaji štípnout, jestli nesním. Taeyong se na mě rychle podíval tak jako nikdy. Překvapený, nadšený, usmívající se naprosto mimo.

Podíval jsem se naprosto v tranzu na doktora, jestli to myslí vážně. A myslel. S hlasitým smíchem jsem objal Taeyonga, který se mi vrhl do náručí. Byl jsem zase nejšťastnější chlap na světě. Šťastně jsme se smáli ve vzájemném obětí a já doufal, že tohle všechno není jen sen. A nebyl.

Držel jsem ho pevně, jakoby se měl ztratit, kdybych ho pustil. Cítil jsem jeho teplo, jeho smích, jeho radost. Byli mi zase dobře, když bylo i jemu. Nemohl jsem tomu uvěřit, byl to zázrak. Musel být.

,,Ačkoliv nechci kazit vaše nadšení, stále platí, že jste nemocný. Nemoc imunitního systému sice nemáte, ale musíme zjistit, co vám je'' poznamenal doktor.

,,Jistě, omlouvám se. Jen jsem opravdu šťastný, že neumírám'' řekl s lehkou ironií Taeyong.

Hned jak jsme se ocitli doma jsme rozpojili naše ruce a hluboce se políbili. Se slzami v očích jsem ho hladil po vlasech, tvářích i ramenou. Byl jsem tak šťastný. Ano, byl stále nemocný, ale neměl to svinstvo v sobě.

Setřel jsem mu slzy z tváří, které mu tekly, když jsme se líbali. Se smíchem přerušil naši blízkost a shodil mě na gauč. Z gramofonu pustil jednu ze svých oblíbených desek a mazlil se s mnou ještě dlouho poté, co dohrála.

,,Tak moc jsem se o tebe bál" zadíval jsem se mu do očí a opět si nemohl představit, že bych se do nich zanedlouho již nikdy nepodíval.

Věnoval mi zářivý úsměv a přitulil se blíž ke mně. Objal jsem ho kolem ramen a zapálil si cigaretu, která byla v krabičce spolu s dalšími v šuplíku u nočního stolku.

,,Nevěděl jsem, že kouříš" podivil se, když se zaujetím sledoval, jak si zapaluji.

,,Chodíme spolu přes půl roku a ty sis toho nevšiml? To jsi tedy pozorný přítel" odfrkl jsem si a vsál kouř do úst.

,,No, asi jsem měl na starosti jiné věci" poškádlil a kousl mě do poodhaleného ramene.

,,Vidím, že ty prášky zabraly, hm?" sykl jsem a třel si bolavé místo.

,,Jo, je mi o něco líp" přiznal a položil si svou hlavu na můj hrudník.

,,Dej mi taky" natáhl se pro cigaretu, kterou jsem měl v prstech.

,,Myslel jsem, že jsi s kouřením přestal od té doby, co jsme se poprvé potkali v hospodě.

,,Taky že jo. Chci to jen zkusit" řekl a já mu cigaretu nejistě dal. Vdechl a vydechl kouř a cigaretu mi vrátil.

,,Pf, už to není jako dřív" ošil se a položil si hlavu zpět na můj hrudník. Zakroutil jsem hlavou a vzal si ji zpátky.

,,Můžu se na něco zeptat?" zeptal jsem se nejistě.

,,Ty vždycky" usmál jsem se.

,,Proč jsi se se mnou v den, kdy jsme se poprvé viděli vlastně bavil? V podstatě jsi zavedl úplně cizího člověka do svého bytu a navzdory tomu, že jsem byl policista mě nechal ti pomáhat" vrtalo mi hlavou a čekal jsem na jeho odpověď.

,,Víš..i když jsem to nedával najevo, i ty ses mi líbil. Byl jsi nejkrásnější člověk jakého jsem kdy viděl a abych pravdu řekl..měl jsem vždycky slabost pro muže v uniformách"

,,Ach jo, ty jsi vážně poklad" zalichotil jsem mu a dlouze ho políbil.

Chvíli bylo ticho. Avšak příjemné ticho a pak mě něco napadlo.

,,Až se ti udělá lépe samozřejmě, co kdybychom...spolu navštívili moji rodinu? Bylo by fajn se s nimi seznámit, nemyslíš?" ptal jsem se mezitím, co jsem ho hlásil po odhaleném rameni.

,,Ty myslíš, že by mě přijali?'' opatrně se zeptal.

,,Ale jistěže. Kdo by tě nepřijal? Jen jim musím oznámit dost podstatnou informaci o mé orientaci'' pousmál jsem se.

,,Nezdáš se z toho nervózní'' 

,,Nemám proč. Rodiče nic proti lidem jako my nemají'' usmál jsem se a on se ke mně přitulil s úsměvem blíž.

Přece jste si nemysleli, že bych nechala našeho zlatého Taeyonga umřít :') (myslím, že ta fotka nad nadpisem se sem hodí úplně nejvíc ♡)