Proč já?...

Vítej na nové škole

"Slečno. Vstávejte. Dnes nastupujete do nové školy."

"Já vím. Ale vždyť je brzy."

Sluha roztáhl záclony a okny prokoukly zářivé jarní paprsky slunce, které mě pořádně probraly.

"Slečno Wen. Musíte se nachystat."

Můj sluha měl na sobě černý oblek. Měl černé vlasy a hnědo červené oči. Byl to démon. Má duše mu bude patřit až bude úplný konec. Upsala jsem se mu, protože mi pomohl. Týrali mě a zavírali do klecí. Hráli si se mnou jako se zvířetem. Mám na zádech jizvy od biče. Ty už se nezahojí. Pečeť, kterou má on na ruce, já mám na oku. Nosím proto kontaktní čočku. Kdysi jsem měla každé oko jiné. Ale od té doby, co mám tu pečeť nosím kontaktní čočku ve stejné barvě, jako má me levé oko. Modrozelenou. Jedno oko modrozelené a druhé zelenožluté. Už to tak ale není.

"Sebastiáne kolik je hodin?"

"Je osm slečno."

Neměla jsem zrovna dobrý den.

Žila jsem s Matkou, která mi velmi pomáhala a o Sebastiánovi věděla všechno. Má matka si potrpěla na luxus. No.. mě to bylo jedno. Spíš jsem trávila svůj čas venku a nebo se Sebastiánem ve městě.

"Zde je vaše uniforma do školy."

"O můj bože! Je krásná!"

"Obleču vás a pak půjdete na snídani. V devět na nás bude čekat kočár."

"Dobře."

Uniforma byla černo červeno bílá. Sukně byla trošku výš nad kolena a pod ní nadkolenky v černé barvě. Sukýnka měla nahoře u pasu červenou stužku a proužky na sukni byly bílé. Košile byla též v černém a k ní byla kravata v červené barvě. Sebastián mne oblekl a já šla na snídani. Bylo půl deváté a já si šla sbalit věci do školy. Pět minut před devátou a kočár už přijel.

"Slečno chcete už vyrazit?"

"Hned jsem tam Sebastiáne. Jen se učešu."

Sebastián mi šel pro kufry a já si šla učesat vlasy.  Vzala jsem hřeben a začala jsem si pročesávat své delší hnědé vlasy. Přemýšlela jsem, proč zrovna já jdu na takovou školu. Sebastián mi řekl, ať se neleknu těch co na té škole budou. Co je to za školu? Odložila jsem hřeben a šla ke kočáru. Bylo přesně devět.

"Slečno. Musíme jet."

"Už jdu!"

Přiběhla jsem ke kočáru a Sebastián mi pomohl nastoupit. Moje matka přišla za mnou ke kočáru. Už jsem seděla uvnitř. Matka mi dala pusu na čelo a popřála mi hodně štěstí. Usmála jsem se na ni a Sebastián nasedl za mnou. Kočí práskl bičem a my jsme vyrazili. Jeli jsme strašně dlouho.

Bylo devět hodin večer a mi byli teprve v polovině cesty. Já už usínala. Seděla jsem vedle Sebastiána a jak se mi klížily oči, opřela jsem se mu o rameno.

"Jste unavená?"

"Strašně.... Uhm..Sebastiáne?"

"Ano?"

"Můžu si za tebou lehnout?"

"Ovšem."

Přitulila jsem se k Sebastiánovi a on si mne vzal do náruče.

Byly už pulnoc a my konečně přijeli na místo.

"Slečno. Vstávejte."

"Kolik je?"

"Je dvanáct."

Měla jsem ještě zavřené oči a nechtělo se mi probudit. Bylo mi krásně v jeho náruči, ale musela jsem se probrat.

"Prospala jste se aspoň trošku?"

"Ano. Už nejsem tak ospalá. Nabrala jsem energii."

$To jsem rád. Pojďte."

Vystoupili jsme z kočáru a já vešla do nové školy. Všichni.. byli strašně vysocí. I holky byly vyšší než já. Koukali na mne tak povrchně. Ty povrchní pohledy. Úplně stejné jako ty, které na mne koukali, když si se mnou pohazovali jako s pouhým zvířetem. Bála jsem se, ale Sebastián mne chytl za ramenou a přitiskl si mě k sobě.

"Nebojte."

Sebastián se na mne usmál a já už jsem se tak nebála. Vyšli jsme čtyři poschodí a zastavili jsme se u černých dveří. Všechny ostatní byli normálně dřevěné a měli hnědou barvu. Proč já mám tak temnou barvu? Vešla jsem do pokoje. Zdi byli v tmavě modré barvě a strop měl barvu noční oblohy. Samozřejmě nechyběly i hvězdy. Bylo to úžasné! Vážně jakoby jsem měla v pokoji noční oblohu.

"Slečno. Musím odjet zpět. Pořádně si odpočiňte než vám začne hodina."

Noční škola? Tohle je čím dál tím zajímavější. Sebastián mi pomohl vybalit a odešel. Já jsem si lehla do... Wow. Peřina byla povlečená plyšovým povlečením. Bylo to strašně příjemné. I polštář byl tímhle povlečený.

Začala hodina a já přišla do třídy. Zazvonilo a já sedla do lavice. Přišel za mnou jeden kluk. Měl hnědé vlasy a byl dost vysoký. Jeho  olivově zelené oči ve mě vzbuzovaly klid. Opřel se o předek  lavice a usmál se na mě. Docela jsem se lekla když jsem si všimla jeho špičáků.

"Ty jsi ta nová, že?"

"Hm.."

"Copak? Jsi nějaká nevyspaná."

"Jsem trochu unavená."

"Hele.. Tuhle hodinu máme volnou."

"Jak to?"

"Takhle je to normální. Učitelé pokaždé vyhlásí jednu hodinu volnou."

"A proč?"

"Nultá hodina. Využíváme jí jako přípravu na další hodiny potom. Kdyby náhodou byl test nebo tak."

"Aha."

"Pojď. Půjdeme na chodbu."

"A..může-"

Ani jsem to nedořekla a ten kluk mne zval za ruku, vytáhl mne z lavice a šli jsme na chodbu.

"Tak jak se ti tu zatím líbí?"

"Ujde to.."

Prohrábla jsem si vlasy a najednou jsem byla u zdi. Strašně jsem se lekla ten klučina byl blízko mého krku. Byla to taková rychlost.

"Co to?!.."

Mladík mě držel za ruce. Měla jsem je u zdi a nemohla jsem se nijak hnout. Strašně mi zatnul do zápěstí a mě začala téct krev. 

"Argh!..."

Mladík se najednou vzpamatoval.

!Pane bože..promiň... já....nechtěl jsem."

"V pohodě."

"C-Co?..."

"Co? Děje se něco?"

"Nene... jen..jsem docela překvapený."
 
"Že reaguji takhle?"

"Jo.."

Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

"A...jak se jmenuješ?"

"Antonio... říkej mi Tony."

"Jsem Wen. Těší mě."

"Strašně moc se ti omlouvám..."

Tony se mi koukl na zápěstí, ze kterého mi valil proud krve a zděsil se.

"Pane bože!..."

Tony mě jemně chytl za obě ruce.

"Já...já nechtěl."

Tony padl na kolena. Klekla jsem si za ním a chytla ho za tváře.

"Nic se neděje."

Usmála jsem se na něj a Tony mi opět jeho nádherný Španělský úsměv opětoval. Najednou se tam objevil Sebastián a já jen viděla jeho děs v očích. Tím jeho pohledem se podíval na Tonyho a rozešel se za ním. Věděla jsem co měl v plánu. Rychle jsem Tonyho přitiskla k sobě a nechtěla ho pustit.

"Sebastiáne nech ho. Nic mi není."

"Slečno. Máte zápěstí od krve. Proud krve vám teče z obou dvou zápěstí. Ukažte. Ošetřím vám to."
 
Sebastián mne jemně vzal za ruce a šel se mnou na ošetřovnu. Mě to nedalo. Ještě jsem se otočila za Tonym a přiběhla k němu. Klekla jsem si opět za ním a dala mu pusu na tvář. Chytla ho za ruce a podívala se mu do očí.

"Nic si z toho nedělej. Nic se nestalo dobře?"
 
"Dobře."

Usmála jsem se na něj a šla za Sebastiánem. Docela se mi tu zalíbilo. Sebastián mi obvázal rány a já jsem šla do mého pokoje. Byla jsem strašně unavená a z toho všeho jsem usnula. Další den na mne teprve čekal.