Teenage Desire ✔

exam

Spencer

Když skončila poslední hodina, tak jsem se vydal rovnou ke skříňce Belly. Celý den jsem jí neviděl, jako by se mi vyhýbala.

Ráno, když jsem vstal, tak už doma nebyla. Sophie mi akorát řekla, že na ní čekal nějaký kamarád, tak odešla dříve a ve škole jsem jí zahlédl jen jednou, to přede mnou prakticky utekla a žádnou přestávku nestála u své skříňky, jak tomu bylo doteď.

"Ahoj," ozval se za mnou tichý hlásek, načež jsem se hned otočil a obdařil menší blondýnku naštvaným pohledem.

"To se mi teď vyhýbáš?"

"Cože?" nadzvedla nechápavě obočí, otráveně jsem si povzdechl.

"Nedělej blbou! Celej den přede mnou utíkáš, myslíš, že jsem si toho nevšiml?" zavrčel jsem a ona sklopila pohled.

"To se ti jenom zdálo." Hlasitě jsem zavrčel a přirazil jí zády ke skříňce, načež překvapeně vyjekla.

"Nedělej ze mě idiota, kurva!" vykřikl jsem. Vážně jsem nesnášel, když mě někdo tahal za nos.

"Nedělám z tebe idiota," zakňourala a oči se jí zaleskly. Vážně jsem nechápal, co je tohle za divadlo. Proč se mi vyhýbala a teď tady pomalu brečela?

Co se do hajzlu stalo?!

Už včera byla divná, ale myslel jsem, že jsme si to všechno vyříkali a je všechno zase v pohodě, aspoň to tak vypadalo, když včera spokojeně křičela na jídelním stole a prosila abych jí nepřestal šukat. Což jsem mimochodem nepřestal, pak jsem jí znovu ojel proti oknu, které mají v jídelně.

"Co se zas, kurva, děje, Bello?" zeptal jsem se narovinu.

"Nic," zakňourala.

"Nelži mi, do prdele, nelži mi!"

"Já ti nelžu! Nic se neděje!" vykřikla. Tak teď tady byla ona ta naštvaná?! Měla vůbec proč? Pokud jsem se nepletl, tak jsem tady jedinej, kdo na to měl právo a důvod k tomu!

"Isabello, kurva!" zasyčel jsem a víc se na ní namáčkl svým tělem, přičemž hlasitě vydechla, což se mnou samozřejmě dělalo věci, které by teď právě vůbec dělat nemělo.

"Nech mě být, Spencere," řekla nečitelně a já se víc přiblížil k jejímu obličeji.

"Co když nechci, kotě? Co když tě teď odtáhnu někam do soukromí a ukážu ti, jak kurva jsem na tebe nasranej?" No prosím a už je to zas celý v prdeli. Zase ze mě mluví nadrženost a ne vztek. Já na tu holku snad nikdy nedokážu být dlouho nasraný a že si to kurva zaslouží.

"Ale já chci," zamumlala a sklopila pohled. Na několik vteřin jsem ztuhl. Ještě nikdy mě neodmítla, teda ne v takové situaci.

"Cože?" zaraženě jsem se zeptal.

"Slyšel jsi," zvedla ke mně svoje velké oči, načež jsem na sucho polkl.

"Co se s tebou děje, Bello? Můžeš mi to vysvětlit? V poslední době jsi neskutečně odtažitá. Co se stalo? Udělal jsem něco? Přestalo tě to se mnou bavit?" vychrlil jsem na ní několik otázek a čekal na odpovědi.

"Nechci o tom teď mluvit."

"Kurva, Bello!" rozzuřeně jsem křikl a praštil pěstí do skříňky vedle její hlavy. Polekaně sebou trhla a poté se mě snažila od sebe odstrčit. Ale já se nenechal, nikdy se nevzdávám, vždycky dostanu to, co chci! A teď momentálně chci vědět, co se to s ní děje.

"Prosím, nech mě teď být," zakňourala plačtivě a já zavrtěl nevěřícně hlavou.

Proč zas brečí? Co jsem jí jako udělal?

"Mluv se mnou narovinu, babe, víš jak nesnáším, když mě někdo tahá za nos nebo mi něco zatají." Hlasitě vydechla a přivřela oči. Znovu se mě pokusila od sebe odstrčit, tak jsem tentokrát povolil a o krok se od ní vzdálil.

"Jsou věci, které je lepší nevědět, Spencere," špitla a utekla ze školy. Nechápavě jsem se za ní díval.

Jak to jako myslela?

Isabella

"Za chvíli bude večeře, zlatíčko," objevila se ve dveřích od mého pokoje mamka. Hlasitě jsem si povzdechla. Jídlo bylo to poslední, na co jsem teď měla náladu.

"Nemám hlad, mami."

"Od doby, co jsi přišla, jsi nic nesnědla. Děje se něco?" starostlivě se na mě podívala a vešla do pokoje.

"Ne nic, jen nemám prostě hlad," zamračila jsem se. Vím, že mamka za nic nemohla, ale vážně jsem teď neměla náladu na to si s někým povídat nebo někomu vysvětlovat, co se děje.

"Dobře, zbytek bude v ledničce, tak když dostaneš hlad, tak si to pak ohřej," povzdechla si a jemně se usmála, jen jsem přikývla a znovu se zachumlala do deky a dívala se z okna.

Nevěděla jsem, co mám dělat, proč bylo všechno, tak moc komplikovaný?

Nedokázala jsem to Spencerovi říct, prostě to nešlo. Vím, co by mi na to odpověděl a to by mě zlomilo ještě víc. Něco jiného je to vědět a něco jiného, to opravdu slyšet.

Když to teď se Spencerem skončím, tak bude chtít vědět důvod, proč jsem to udělala ale já mu ho říct nemůžu a lhát mu taky nechci, ale ani v tom nechci pokračovat. Nemůžu. Ničí mě to. A vím, že by mi to časem ublížilo ještě víc.

"Kotě," ozvalo se ode dveří a já sebou polekaně trhla.

"Co chceš?" sykla jsem nepříjemně. Věděla jsem, že jsem neměla nejmenší právo, na to být na něj takhle hnusná, ani si to nijak nezasloužil, neudělal nic špatného, nemohl za to, že jsem se do něj zamilovala. Nedával mi žádný planý naděje, ani mi nijak nemotal hlavu. Celou dobu se mnou jednal narovinu, ale já na něj nedokázala být milá, nešlo to.

"Víš moc dobře, co chci," řekl, pomalu, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Jen jsem protočila očima, "ne, sex teď fakt nemyslím. Chci odpovědi," pokračoval dál, protože si všiml mého výrazu, který mu dával jasně najevo, že s ním dneska spát nebudu.

"Už jsem ti jasně řekla, že o tom mluvit nechci," povzdechla jsem si.

"Ale já jo," zavrčel a sedl si na mou postel.

"Spencere," zakňourala jsem, "proč to tak řešíš? Nemyslíš, že kdyby tady bylo něco, co bych ti chtěla říct, tak bych ti to řekla?"

"Takže mi nic říct nechceš?" nadzvedl obočí a já zavrtěla hlavou. Pomalu se se přesunul blíž ke mně, "Takže je všechno v pohodě, nic se neděje?" pokračoval dál a jeho obličej už byl jen pár milimetrů od toho mého.

"Ano," špitla jsem zadýchaně. Ovanula mě jeho vůně a mně to zase vyrazilo dech.

"Opravdu?" zašeptal a sklonil se ke mně, že byl ještě blíž k mému obličeji. Na sucho jsem polkla a cítila, jak mi začalo brnět celé tělo. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled.

"Spencere." Jemně se usmál a položil svou ruku na mé zakryté stehno.

"Je všechno v pohodě, Bello?" řekl pomalu a na každé slovo dal důraz. Cítila jsem, jak mi začínají slzet oči, proto jsem párkrát zamrkala.

"Naprosto," zalhala jsem, nevypadal, že by mi to úplně věřil, ale přikývl a ještě víc se ke mně sklonil.

"Dobře," křivě se usmál a než jsem stačila uhnout nebo jakkoliv zareagovat přitiskl své rty k těm mým a v ten moment v mém břiše vybuchl ohňostroj. A já nechtěla, aby přestal i když jsem věděla, že to tak není správně. Ale znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že tohle byla zkouška, kdybych se odtrhla, věděl by jistě, že jsem lhala a chtěl by opět vědět, co se děje.

Proto jsem zapletla prsty do jeho vlasů a i když mi to rvalo srdce na kusy, tak jsem začala spolupracovat a naprosto se poddala jeho rtům.

A v tenhle moment jsem si taky byla naprosto jistá svými city k němu.