Světla v nás

VIII.

Po dlouhých dnech jsem si připadala svobodná a usínala s veselou náladou, těšící se na Černého kocoura.

,,Zase jako dřív, usměvavá. Rád tě vidím v tak veselém rozpoložení má dámo."
Políbil mi jemně hřbet ruky jak bylo zvykem.
,,I ty jsi dnes podivně veselý. Obvykle míváš na čele takovou vrásku."
Usmála jsem se na něj, už to opět bylo jako dřív.
,,Dnes tě tu nezdržím dlouho má dámo. Myslím, že tvá duše dozrála na to, abys mě našla."
Rozzářily se mi oči v němém očekávání.
,,Musím tě však varovat, ve snech vypadám o hodně jinak než ve skutečnosti a i se jinak chovám. Bojím se, že ta tuto okolnost jsem tě připravit nemohl, je to v tobě Marinette."
,,Teď tě zase moc nechápu."
,,Však všechno zjistíš až mě uvidíš. Třeba tě uvidím poprvé a naposledy a v našich snech se mě budeš stranit a bát. Je to risk, který jsem ochoten podstoupit."
,,Kocoure, já jen tak od tebe neuteču. Jsi můj přítel a těším se na naše shledání."
Přeci jen ve mně začala hlodat pochybnost.
Černý kocour se nadechl a naprosto dokonale zvážněl. Žádný úsměv nezdobil jeho tvář, pouze vráska na jeho čele.
,,Slib mi, že mě nezradíš."
Nevěděla jsem, že ve snu může Černý kocour brečet, i když slzy v očích mohly mít jiný význam.
,,Slibuju."
Nadechl se a pochybnost se v mém těle změnila v obrovský kámen strachu.
,,Navštiv mě zítra v pařížském sanatoriu, řekni, že chceš vidět Adriena Agresta."

Taak, první velký zlom😱 v příštím díle se ti dva potkají v real life🤗
Všechny vaše pocity, názory a tak sdílejte se mnou v komentářích😊