Světla v nás

XXXVII.

Zrovna jsem se převlékala do županu, který mi nabídla paní Jacquetová. Byl mi asi o tři čísla větší, ale když si ho člověk dobře zavázal, skoro nic nehrozilo.

,,Adriene?"
,,Přijde za chvíli, šel se převléct."
Pokrčila jsem rameny a sedla si na červenou pohovku na recepci.
,,Dnes řekl Adrien celou větu, ani stopa po barvě."
Usmála jsem se.
,,On je úplný zázrak, půl roku tu sedí jako bez života, ukážeš se ty a za měsíc takový pokrok. Dokonce už zdraví mě i mladou Julii, která ho chodí sprchovat."
,,Zdraví vás?"
Tohle jsem nečekala, srdce se mi přitom tetelilo radostí.
,,Je to obyčejné ahoj, ale od kluka, který má problém s mozkem a prodělal příhodu a byla tu vysoká pravděpodobnost, že nebude moct nikdy mluvit, je to zázrak a za všechno můžeš ty Marinette, bez tebe by ten kluk ani nevstal ze židle."
Dělalo mi to takovou radost, že jsem skoro zapomněla dýchat.
,,Jak přesně se projevuje mozková příhoda?"
,,Je několik stupňů, ochrnutí, ztráta smyslů, neschopnost mluvit, ztráta paměti, neschopnost cítit emoce, rozdvojení osobnosti a další psychické poruchy."

Ozval se zvonek, jak nějaký z pacientů potřeboval pomoct.

Bylo to jako blesk z čistého nebe, bez varování to udeřilo.

Přišel Adrien, posadil se vedle a věnoval mi jeden ze svých zelených pohledů. Ta otázka tu byla vždycky, jenom jsem byla slepá.
,,Adriene? Můžu se tě na něco zeptat?"
Dál mě propaloval pohledem a opatrně kývl.
Rychle jsem ho objala a tentokrát se neodtrhl, slyšela jsem jak mu buší srdce a odtrhla jsem se.
,,Jak se cítíš?"
Nepatrný pohyb hlavy a rychlé zamrkání.
,,Růžová, žlutá."

Je to tady!!!! Marinette to trvalo přes 30 kapitol, takže někteří z vás mohou být pyšní💖
Děkuji za #114 ve ff!! Dáme pod stovku?
Pokud jo, tak napište do komentářů co musím udělat na oplátku😈 nápad s nejvíce komentáři a ohlasy vyhrává, ale musí být splnitelný🤘😂