FORGET [Cameron Dallas]✔️

•Přestaň!•

Ráno jsem se probudila na zvuk budíku. Se zavřenýma očima jsem ho nahmatala a vypnula. „Proboha" zakňučela jsem do peřin.

Asi po 20 minutovém přemlouvání abych se vykopala z postele jsem nakonec opravdu vstala.

Jen jsem si vzala z nočního stolku gumičku do které jsem si svázala mé ptačí hnízdo a šla na snídani.

„Dobré ráno" zamávala jsem na rodinku a usedla ke stolu.

„Dobré, chceš vafle?" zeptala se mamka a ukázala na talíř s vyskládanými vaflemi.

„Joooo!" výskla jsem a natáhla se pro tři vafle, které jsem namazala marmeládou.

Po výborné snídani jsem se šla do pokoje obléknout a namalovat a zkontrolovat jestli mám všechny věci zabalené.

„Jedeme!" zavelela mamka a všichni se začali pakovat. Taťka odnášel věci do auta, mamka kontrolovala barák a já s bráchou jsme běželi do auta abychom si zabrali místo.

„Au! Přestaň!" vykřikla jsem po bráchovi když do mě asi po pátý dloubl prstem do žeber.

„Jak malý" ulevil si taťka, který nás celou dobu sledoval ve zpětném zrcátku.

„Au! Ségra!" vykřikl pro změnu brácha.

„No co je, musím ti to oplatit" vyplázla jsem na něj jazyk.

„Mamii ať toho nechá!" žaloval.

„Mamii ať toho nechá!" opakovala jsem slova po bráchovi akorát směsným tónem.

„Mami ona po mě opakuje!"

„Mami ona po mě opakuje!"

„Proboha nechte toho oba dva!" vykřikl již nervující se táta.

S bráchou jsme stichli a věnovali se buď mobilu a hrám nebo jako já koukáním na film.

Cesta k babičce trvá asi 2,5 hodiny a občas je to hardcore. Hlavně teda pro rodiče asi jako dneska.

Někdy cesta proběhne v klidu a spíme nebo se věnujeme svým věcem a nebo naopak se provokujeme.

Ale jací sourozenci to nedělají že?