Rodinné tajemství

Kapitola 1. - Seznámení

Když jsem se ráno probudila, nechtělo se mi vůbec vstávat, ale věděla jsem, že musím. Čekal mě dlouhý den, a tak jsem neochotně a proti své vůli sešla dolů do přízemí. Šouravým, unaveným krokem jsem došla až do kuchyně, abych se mohla do něčeho zakousnout. Když  jsem otevřela lednici, našla jsem tam talíř s připraveným jídlem a u něho vzkaz:

Ahoj Gillian, šla jsem dřív do školy , abych si udělala tu opravku, tak jsem ti alespoň přichystala snídani, abys měla lepší den. ;-)

V duchu jsem jí děkovala. Moje zlatá nejlepší kamarádka! Na tu se můžu vždycky spolehnout! Rychle jsem se na snídala, udělala ranní hygienu, nasedla na svůj skútr a fičela do školy.

Vytáhnu klíčky ze zapalovače. Při sundávání helmy si pročísnu rukou pocuchané vlasy. Ty mršky se vždy zauzlují, když mám helmu. Spěšným krokem dojdu ke skřínce. Uložím si věci a pokusím se nějak zkrotit to háro. Do třídy jsem přišla s předstihem. Když usedám, tak se přivítám s kamarádkou Cornelii.

,,Děkuju za snídani," usměju se. ,,Jak vůbec dopadla opravka?"

Zářivě se usměje: ,,Za jedna." Jen přikývnu. Kouknu do rozvrhu, co nás čeká jako první. Chemie. Proč zrovna chemie musí být první?

,,Takže dobrý ráno třído, můžete se posadit. Jakube, buď tak hodný a otevři dvě ventilačky," začne okamžitě rozdávat pokyny učitel, sotva vešel do třídy. Otřesu se zimou, když mě ovene ledový vzduch, že zrovna já si sedala na začátek roku k oknu, když mi je zima i v letě. Přísahám, že příští rok tuhle chybu už neudělám. Aspoň doufám. Cornelie se na mě pobaveně zaculí. Spražím ji pohledem, ale ne na dlouho, protože si máme začít opisovat prezentaci. Snažím se dávat pozor, ale je to pekelně těžké, když je každé slovo z učitelových slov jako arabština. ,,Příští hodinu bychom si mohli napsat malou pětiminutovku z dnešní látky. Pro ty co dávali pozor by to mělo být lehké. Nějaké otázky?" Celá třída zarytě mlčí, dokud neoznámí konec hodiny.

,,To jako vážně? Lehký? I kdybych to poslouchala pořád dokola, tak to nepochopím," objeví se u nás hned Lydie. Souhlasně přitakám. 

,,Mně to zase, tak těžké nepřišlo," zamumlá Cori. Vyvalíme na ni oči. Nechápu co na tom dokázala pochopit. Sebereme ze země tašky a jdeme ke skříňkám. Po cestě dál držkujeme, že učiteli nejspíš hráblo. Dohodli jsme se, že k nám Lydie přijde odpoledne, aby nám to Cornelie zkusila nějak vysvětlit. Den šel dál, až jsem se dočkala svobody posledního zvonění. S hladem jako vlk jdu do jídelny v závěsu  s Cornelii. Brambory byly lehce přesolené, ale maso bylo dobré. Na zahnaní hladu to stačilo. Po jídle jsme se s Cornelii rozdělili. Měla ještě něco domluveného se svým přítelem. Domů jsem dojela úplně vyšťavená. Z lednice popadnu první jedlou věc na chuť. Byl to čokoládový jogurt. Hopsnu do postele. Při jedení si projedu sociální sítě. Prázdný kelímek odložím na noční stolek. Dopadla na mě únava. Zachumlám se do peřiny a tichem se nechám kolébat do říše snů.

V lehkých šatech pobíhám po smaragdové louce. Je horký letní den. Mezi zpěvy ptáčků se nese můj zvonivý smích. Lehnu si na záda a pozoruju modrá nebesa. Zavřu oči a užívám si tu bezstarostnost. Najednou mě do nosu udeří štiplavý pach. Zmateně otevřu oči. Obloha se najednou ponořila do šera. Zpěv ptáčků utichl s  blízkým hromem. Uvědomím si že ten pach je kouř. Otočím se směrem odkud šel. Na kopci vidím velký rodinný dům. Neznám ho, ale přesto pociťuju strach při pohledu, jak oheň olizuje suché dřevo. Rozbíhám se k domu.

,,Gillian!" zaslechnu mužský a ženský hlas  z domu. Po tvářích se mi řinou slzy.

,,Mami, tati," vzlyknu. Doběhnu před hlavní dveře. Dvě postavy zahalené kouřem ke mně běží. Chci se rozběhnout za nima, ale jeden z trámů se ztřítí přímo přede mnou. Plameny se výhružně vztyčí, když jej chci přeskočit. Ten blbý trám odřízl mým rodičům jedinou cestu ven.

,,Gillian!" zaslechnu nářek mé matky. 

,,Mami!" vyjeknu. Obě postavy se s křikem řítí k zemi. Ještě vidím jak se na ně propadá strop a v uších mi nadále zní jejich vzřískot, než se objevím před mým a Corneliiným domem. Z ničeho nic se dům také vznítí. Vidím Cornelii, jak běží po rozpadlém schodišti. Ohořelým rukávem si zakrývá ústa a hrozně kašle. Zakopne o svou nohu. 

,,Cornelie!" vykřiknu vyděšeně. Chci se za ní rozběhnout, ale nějaká neviditelná síla mě drží na místě. Cornelii začnou olizovat plameny. Kašle, křičí, i pláče a já ji nemůžu pomoc, jako jsem nemohla pomoc ani rodičům. Pohled na ni mě ničí. Brečím a křičím její jméno.

S trhnutím se  prudce probudím a posadím se na posteli. Byla jsem celá zpocená.

,,BOŽE! Co to bylo za sen??!!!," ulevím si nahlas. Celá rozrušená sejdu do kuchyně. Natočím si sklenici vlažné vody. Roztřesenýma rukama si trochu usrknu. Rozhodnu se jít uklidnit do blízkého parku. Doufala jsem, že mě zeleň stromů a zpěv ptáků trochu uklidní. Jakmile mě kroky dovedly mezi rozkvetlé stromy, dech se mi zklidnil a napnuté nervy se uvolnily. Sice jsem se ještě trochu klepala, ale za chvíli přešlo i to. Když si větřík pohrám s mýma vlasama, tak jsem pousmála. Cítila jsem se naprosto svobodně a klidně. Dýchala jsem zhluboka ten sladký vzduch. Oči zavřené. Na nic jsem nemyslela a užívala si ticho. Netrvalo to dlouho. Když jsem otevřel oči, tak se mi dech zadrhl. Už z tak pomalé chůze ještě zpomalím. Pohled mi utkvěje na klukovi co se blížil mým směrem.  Lehce se na mě podíval zpod přivřených víček a začal se usmívat. Měl hnědé krátké vlasy a pleť barvy mléčné kávy. Jeho oči byly tmavě modré jako voda v tom nejhlubším oceánu. Byly tak čisté a nevinné, ale přesto v nich byl divoký lesk. Jeho pusa byla rudá a plná. A ta postava, bože... ta postava byla tak vypracovaná! Fascinovaně jsem na něj hleděla jako na tu nejúžasnější věc na tomhle světě a nemohla odtrhnout zrak. Tohle bylo poprvé, co na mě nějaký kluk takhle působil. Samozřejmě se mi už nějaký kluci líbili, ale ještě nikdy to nebylo něco takového. Krásně se na mě usmíval. Opětovali jsme si pohled. Vpíjeli se jeden druhému do očí. Ne musím s tím hned přestat! řvalo co si ve mně. Potřesu hlavou. Stačilo jen na krátko přerušit ten pohled a píchlo mě u srdce. Rychle ho zase vyhledám. Po těle se mi rozleje příjemný teplo. Usměju se. Jak to ten kluk sakra dělá? Tohle nemůže být pravda. Určitě ještě sním. Pravou rukou se štípnu do paže a nic. Stále pomalu kráčím s pohledem na něm. Nevím jak to udělal, ale navždy si získal mé srdce.