Rodinné tajemství

Kapitola 5. - Bílá

Cítila jsem, že  začínám přicházet k sobě. Už jsem začínala vnímat, ale nemohla jsem se pohnout. Proč se nemůžu pohnout? 

,,Tak fajn, Gillien, zhluboka se nadechni a pak to zkus znovu," radil mi můj vnitřní hlas, a tak jsem se ho rozhodla poslechnout. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. ,,Dobře, teď zkus znovu pohnout rukou."  Zase jsem poslechla. Ze všech sil jsem se snažila, ale výsledek se nedostavil. Když jsem to  už chtěla vzdát, tak se zase ozval vnitřní hlas Brepta: ,,Nevzdávej to! Nevzdávej to! Bojuj, nebo se ze mě nestane optimista a zůstanu pesimistou!" 

,,A ty máš snad v plánu se změnit?" zeptala jsem se. 

Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo: ,,To sem teď nepleť. To probereme až jindy, až bude čas. Teď se mi ale soustřeď na pohnutí té ruky, jo?" 

,,Já se z tebe zblázním," odpověděla jsem a ještě víc jsem se snažila se  pohnout. ,,Jo... Jo! Jo!!" začala jsem se radovat, protože jsem ucítila, jak se mi v ukazováčku  postupně probouzí všechny svaly. Zaměřila jsem se tedy jenom na něj. Povedlo se. Začal se zvedat. ,,Ale né!" zvolala jsem uvnitř své hlavy, když ukazováček zase začal klesat. ,,Dobře, tak se zaměřím na víčka, a tak aspoň zjistím, kde jsem." Snad po půl hodině se mi to konečně povedlo. Sotva jsem je otevřela, uviděla jsem bílý strop. ,,Ale né!" proběhlo mi myslí. Všechno, co jsem kolem sebe viděla nemělo jasné tvary. Všechno bylo rozmazané. Viděla jsem barvy s obrysy, ale nedokázala jsem rozpoznat, o co konkrétně se jedná. ,,Tak fajn, všude je bílá. Nacházím se uprostřed místnosti. Patrně na nějaké posteli. Napravo ode mě je hnědý flek, to asi bude stůl. Na něm něco pípá a bliká, asi nějaké přístroje." Náhle jsem  ucítila bodavou bolest na ruce. Koukla jsem se na levou ruku a tam uviděla jehlu. Strašně jsem se lekla: ,,Proč ji tam mám? Co mi to píchly?"  řekla jsem si, že musím rychle zjistit, kde jsem. Vzpomněla jsem si, že slepým lidem by se prý měly zdokonalit další smysly, tak jsem to tedy zkusila. Zhluboka jsem se nadechla nosem a ucítila desinfekci. ,,Že bych byla v nemocnici?" To by vysvětlovalo to pípání, bílou barvu i jehlu. 

,,Konečně ses probrala," uslyšela jsem mužský hlas. Strašně jsem se lekla a snad bych i leknutím nadskočila, kdybych nebyla tak vyčerpaná. Takže jsem s sebou jenom cukla. Při tom nečekaném pohybu mi vjela bolest do boku. Chtěla jsem se za něj chytnout, ale stihla jsem se včas zastavit. Přece neznám toho muže, co na mě promluvil, a tak mu nechci vyzradit svoje slabiny. Podařilo se mi na něj otočit hlavu. Byl trochu podobný Armechovi, ale nebyla jsem si jistá, zda to byl opravdu on. Co by tady dělal? Sakra! Proč zrovna teď musím tak špatně vidět? ,,Nebolí tě něco, Gillien?" zeptal se ten muž. Odkud sakra zná moje jméno? A kdo to je? Mám se ho na to zeptat?

,,Kdo jsi?" zeptala jsem se nakonec. 

,,Copak ty si mě nepamatuješ?"  Ten hlas odněkud znám. Asi mu budu muset říct, že si ho nepamatuji. 

,,A nebo omdlíš," uslyšela jsem Breptu. 

,,No, ty jsi mi tady teda chyběla!" řekla jsem ironicky. 

,,Já vím," odpověděla ta potvora. 

,,Jak jsi to jako myslela, že omdlím?" 

,,Jednoduše. Prostě omdlíš." 

,,No jasně! Prostě omdlím? To má ale trochu háček... Jak to mám sakra udělat?"

,,To nech na mě," odpověděla Brepta. A to byla ta poslední věc, co jsem si pamatovala předtím, než jsem znovu omdlela.

Když jsem přišla znovu k sobě a otevřela oči, zjistila jsem, že už vidím docela normálně. Jupí! Rozhlédla jsem se po pokoji. Tak jsem si to myslela dobře. Byla jsem v nemocnici. 

,,Ale co teď budu dělat?" Nikde jsem nikoho neviděla. Jen jsem tak ležela a nudila se. Po pár minutách se otevřely dveře  a vstoupil muž v bílém plášti. Na nose měl velké brýle. ,,To asi bude doktor," napadlo mě. 

,,Né, asi. To bude krotitel lvů," ozvala se pesimistická a ironická část mé mysli. Pokud byste typli, že to byla Výmluvka nebo jiná část, kterou ještě neznáte, tak byste byli úplně mimo. To mé ironické já byla Brepta. 

,,Slečno Gebstrová, jak se cítíte?" zeptal se doktor. Zaměřila jsem se na to, co mě bolelo. 

,,Hrozně cítím levý bok a ještě se mi ozvala hlava," odpověděla jsem. On si to jen poznamenal do papírů a začal mě prohlížet. 

,,To je zvláštní... S tím bokem byste neměla nic mít. Mohu se podívat?" zeptal se. Pouze jsem přikývla. ,,Slečno, buďte v naprostém klidu, na boku vůbec nic nemáte, asi jste se jen o něco bouchla" 

,,A jak jsem se sem dostala, pane doktore?" 

,,Přivezl Vás sem Váš kamarád... Jak on se jenom jmenoval...?" 

,,Armech!" skočila jsem mu do řeči. 

,,Ano, to je on." 

,,A pane doktore, kdo to seděl vedle mé postele, když jsem se poprvé probudila?" nedala mi má zvědavost. ,,Já jsem špatně viděla a vůbec nevím, o koho šlo." 

,,To byl přece ten Váš kamarád, slečno!" 

,,Tak vida! To jsem si podle hlasu otipla dobře. Já jsem prostě nejlepší!" chválila jsem se v duchu a dmula jsem se pýchou. To se ale rychle změnilo, když se ozvala Brepta: 

,,Aby ti to ego pod tou tvou chválou neprasklo, kámoško." Prostě mi musela zkazit dobrou náladu. 

,,Ty radši mlč po tom, co jsi mi udělala!" rozohnila jsem se. 

,,A co jsem jako měla udělat?" ozvala se Brepta sladkým hláskem jakoby nic. 

,,Ty to moc dobře víš!" zlobila jsem se dál. 

,,Vůbec nevím," ozvala se Brepta jako to největší neviňátko na světě. 

,,Do háje. Kde je ta Výmluvka, když ji zrovna potřebuju? Od toho ji tu přeci mám, aby se mě zastala. To ona se má dohadovat s Breptou a ne já. Výmluvko, kde sakra jsi? Já na tohle nemám nervy!" zasténala jsem. 

,,Třeba odjela na dovolenou," rýpla si do mě Brepta. 

,,Výmluvko, koukej se hned ozvat! Prosíííííííím...," zaškemrala jsem. 

,,Hele, tohle je jen mezi tebou a Breptou, do toho mě netahej! Navíc si aspoň uvědomíš, co pro tebe každý den dělám a třeba si mě místo ignorace začneš vážit," ozvala se konečně Výmluvka. Místo pomoci jsem se tedy dočkala jenom toho, že mě pěkně sprdla. ,

,,Cože? Děláš si ze mě srandu? Tohle ale nemyslíš vážně, že ne?" vychrlila jsem na ni. 

,,Myslím, že jsi slyšela moc dobře. A srandu si nedělám, všechno to myslím naprosto vážně. Takže hodně štěstí a čau," odpověděla mi. 

,,Počkej! Jaký čau? To ses nemohla opovážit nechat mě takhle ve štychu! To.... To prostě nemůžeš..." 

,,Koukám, že tě kámoška pěkně odkopla," rýpla si znovu Brepta. Už jsem se chystala, že jí znovu sprdnu, když jsem si uvědomila, že přesně na tohle čeká. Hrozně ji baví, když se s ní hádám. 

,,Díky, Výmluvko," poděkovala jsem své kamarádce v duchu a udělala to nejlepší, co jsem mohla. Představila jsem si místnost s kovovými dveřmi, které jdou odemknout jen mým otiskem prstu. Otevřela jsem dveře, strčila jsem Breptu dovnitř, zamkla ji, nasadila jsem si imaginární sluchátka a pustila si do nich naplno hudbu.