Rodinné tajemství

Kapitola 2. - Park

Co se to se mnou sakra bylo? Proč mě tak zaujal a nemůžu na něj přestat myslet? ... Moment .... Kam se ksakru poděl? Zatímco jsem se zabývala svými myšlenkami, tak prostě zmizel a nezbylo po něm vůbec nic. Vlastně nic... Jen ten pocit, který se mi uhnízdil v srdci. Co mám teď asi dělat? Moje srdce mělo úplně jiný názor než můj rozum, a tak si ten rozum stoupl do výtahu a sjel z hlavy dolů až k tomu srdci, aby si to s ním vyřídil. Hádejte, kdo vyhrál! Rozum? Tak to ani náhodou. Ten to projel na plné čáře. Vítěz tedy vstoupil do výtahu, vyjel nahoru a převzal nade mnou vládu.

Plná myšlenek jsem se neznámo jak ocitla doma, kde mě už vítala Cornelie. Já jsem ji ale prostě ignorovala a šla do pokoje. Zabalila jsem si stan, spacák,oblečení a další nutné věci. Pokud vás zajímá, co mám v plánu, tak se mě raději neptejte. Já to totiž nevím.

Jakmile jsem si všechno zabalila, oznámila jsem kamarádce Cornelii, že budu pár dní pryč. Naštěstí nám škola dala pár dní volna, protože probíhalo zkouškové období, a tak jí nepřišlo divné, že beru roha. Zabouchla jsem za sebou dveře a vydala se do parku.

Už se začínalo stmívat, a tak jsem se rychle schovala do skryté jámy, kterou jsem úplně náhodou našla při prozkoumávání parku. Bála jsem se, že mě tu objeví noční hlídač, který všechny po setmění vyhazuje. Přikrčila jsem se u dna jámy a šátrala rukama kolem. Zjistila jsem, že to není jen díra do země, ale že má ve stěně otvor, který někam vede. Prolezla jsem tím tunelem a objevila se ve starém dutém stromě, který stál uprostřed parku. S překvapením jsem zírala na starou postel, stůl a rozviklanou židli. Na všem visela spousta pavučin, což znamenalo, že to tu už dlouho nikdo nepoužíval. Říkala jsem si, že to asi byla skrýš nějakých špehů. Důležité bylo, že se to tu zrovna teď hodilo mně. Měla jsem svůj úkryt a nemusela jsem se bát, že mě někdo objeví. 

Hlídač prošel pomalým krokem kolem mého úkrytu a ničeho si nevšiml. Za chvilku už zmizel v další části parku. Vydechla jsem úlevou. Najednou jsem ale v mé blízkosti uslyšela další kroky....

Omlouvám se, že vás tak napínám, ale už mě toho moc nenapadalo, a tak jsem to prostě nějak ukončila a doufám, že se mi brzy povede napsat další kapitolu  ;) .

No a jinak... kdo asi mohl být ten, koho slyšela Gillien?

A co ten kluk? Objeví se tam ještě vůbec?

Je to někdo důležitý nebo vedlejší postava?

Proč Gillien přespává v parku?

A co má v plánu?

Budu ráda, když mi něco  napíšete do komentářů. Ať už kladně nebo záporně. ;)

Jo a ještě jedna věc. Doufám, že se vám ty fotky, co sem dávám, líbí, protože si s nimi dávám hodně práce. U úvodní fotografie k této kapitole se, prosím, snažte vnímat jenom ten strom a neřešit okolí. ;)

Příští kapitolu se pokusím udělat trochu delší, abyste měli co číst.😊