Rodinné tajemství

Kapitola 7. - Snídaně

Ráno jsem se probrala vcelku brzy. Normálně bych si užívala druhého dne volna a spala až do dvanácti, ale bohužel to vůbec nešlo. Stále jsem měla v hlavě Armecha.  Zkusila jsem tedy myslet i na jiné něco, a tak jsem dala svým myšlenkám volno. Lítaly si, jak se jim zachtělo. Chvilku jsem se ocitla zpátky na překrásném pikniku. Pak mě zavedly k tomu tajemnému rozhovoru, který jsem zaslechla. K otravné zdravotní sestřičce... Nakonec se moje myšlenky stáhly ke škole. Přesněji řečeno k tomu novému studentovi a zástupkyni.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem v posteli jen tak ležela, ale můj žaludek usoudil, že už je vhodný čas vstát z postele.

Vyšla jsem z pokoje a sešla schody. Dole pod nimi jsem v kuchyni zahlédla mou kamarádku Cornelii. Stála ke mně otočená zády. Tomu se prostě nedalo odolat. Rozhodla jsem se na ni bafnout za ten její včerejší vtípek. Začala jsem se pomalu, ale hlavně potichu přibližovat ke své kamarádce. Dokonce jsem si hlídala i dech, aby nebyl moc hlasitý. Cori si zrovna chystala snídani. Už mi k ní zbýval pouhý metr. Zvedla jsem ruce, abych se mohla dotknout jejich ramen. Už nás dělilo jen pár centimetrů, když... Prostě se musela otočit! Cornelie se tvářila, jako by se vůbec nic nedělo.

,,Dobré ránko, ospalče," prohodila veselým hlasem.

,,To si děláš srandu?! Ty ses prostě musela otočit, co?" 

Zamračila jsem se na kamarádku. Jak je možné, že se nikdy nenechá vyděsit? 

Vždy to skončí tak, že se otočí, nebo se vůbec nepohne a pronese něco jako: ,,Jé, promiň, ty jsi mě chtěla vyděsit?" nebo ,,Lek!"

Cornelie se začala nadechovat, aby něco řekla. Já jsem okamžitě poznala, že to bude její typická hláška.

,,Opovaž se to zase říct!" zasyčela jsem varovně.

,,Co myslíš?" zamračila se nechápavě ta potvora.

,,Jé, ty jsi mě chtěla vyděsit?" snažila jsem se pronést její slova napodobeným tónem hlasu.

Cori  si dotčeně odfrkla.

,,Tohle jsem vůbec říct nechtěla. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli si dáš k snídani taky toust s vajíčkem, ale očividně nemáš zájem," ušklíbla se na mě a chtěla odejít ke stolu.

,,Hej! Jak jsem měla vědět, na co se chceš zeptat?" protestovala jsem.

,,Kdybys mě nechala mluvit, tak to teď víš a mohla jsi mít dobrou snídani," dobírala si mě dál.

,,Ale no tak, Cornelie. Už jsem ti říkala, jaká jsi báječná ségra a ještě lepší kuchařka?" udělala jsem na ní svůj štěněcí pohled a doufala, že mu neodolá.

,,Jo, říkala. Před pěti dny, když jsem ti udělala snídani," přisadila si Cornelia a zakřenila se.

,,No... Je jasný, že jsem to říkala, protože to je prostě pravda. Očividně ti to, ale i přesto musím neustále připomínat," nevzdávala jsem se. 

Cornelia zakroutila hlavou nad mou tvrdohlavostí. 

Zvedla ruce v obranném gestu a zeptala se mě: ,,Dáš si na ty vajíčka kečup?" 

,,Jo! Jasně! Díky. Jsi nejlepší," objala jsem ji. 

Zamířila jsem rovnou do jídelny. Po cestě jsem nezapomněla vzít dvě malé kávové lžičky. Položila jsem je na jídelní stůl. ,,Dáš kafe nebo čaj," zavolala jsem na Cornelii, když jsem šla zase zpátky do kuchyně.

,,Nejspíš oboje, prosím," houkla na mě od sporáku kamarádka.

Vzala jsem konvici a dala vařit vodu. Ze skříňky jsem vytáhla pro Cornelii její oblíbený malinový čaj a pro sebe borůvkový.