Rodinné tajemství

Kapitola 3. - Záhadná postava

Nejprve jsem slyšela slabé klapání. Teprve po chvíli mi došlo, že to je klapání bot. Kroky přicházely zprava a pořád se blížily. Téměř až k otvoru ve stromě. Po chvíli jsem zaslechla přicházející kroky i z druhé strany. Náhle jsem otvorem ve stromě uviděla tajemnou postavu. Začala s někým mluvit, ale s kým, to jsem už neviděla. Další člověk bohužel nebyl v mém zorném poli.

Ta první postava se ukrývala v černém plášti s kápí. Vlasy měla dlouhé a hnědé, shozené dopředu, takže jí zakrývaly tvář. Podle linií v kápi jsem usoudila, že to bude žena. Měla větší prsa, byla vyhublejší a vyšší. Sama pro sebe jsem si ji nazvala Blackness, což v angličtině znamená temnota. Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle, ale prostě se mi to k ní hodilo.

Blackness dál hovořila s tím druhým. Začátek jsem bohužel neslyšela, protože jsem byla příliš zaujatá temnou postavou. Teprve po chvíli jsem se vzpamatovala a slyšela sametový hlas Blackness, jak říká: ,,Nebojte se, pane. Jsem si naprosto jistá, že nemá žádné podezření." 

Poté se ozval silný mužský hlas: ,,Nezapomeň, že jestli to zjistí, tak nenajdeš jediné místo, kde by ses přede mnou schovala." 

,,Nevyhrožujte mi. Laskavě nezapomeňte Vy, že to nedělám pro Vás, ale pro její matku a pro ni, abych ji mohla chránit."

Potom co to Blackness dořekla, jí ten tajemný muž odvětil: ,,Nemysli si, že když to zjistí, tak Tě bude chránit. Bude vzteky bez sebe, že jí tak blízká osoba o sobě tolik lhala. Radím Ti, dej si pozor a raději chraň sama sebe před ní. Byla by velká škoda ztratit někoho s takovým potenciálem."

S těmi slovy muž odešel, protože jsem slyšela vzdalující se kroky. Blackness chvíli zadumaně stála na místě a přemýšlela nad mužovými slovy. Pak se s povzdechem schoulila se do klubíčka. Ještě nějakou chvíli tam přemítala o svých možnostech, až se přeci jenom zvedla a odešla stejnou cestou, kterou sem přišla.Byla jsem překvapená a šokovaná, co se tu v noci děje a čeho jsem se stala nečekaným svědkem. Přemýšlela jsem, kdo je asi ta dívka, které něco tají. A co jí to vůbec tají? Co ten chlap myslel tím, že by Blackness nenašla jediné místo, kde by se před ním schovala? Docela mi jí bylo líto, protože nesla těžké břímě, které na ni ten divný chlap uvalil, a taky asi proto, že jí vyhrožoval. Proč se mi teď najednou děje tolik divných věcí? A proč je nemůžu dostat z hlavy a pořád nad nimi přemýšlím? Ten vyslechnutý rozhovor mě zaujal natolik, že jsem si ho v hlavě neustále přehrávala a snažila se najít nějaká vodítka, o co by se asi mohlo jednat. Něco mi tam prostě nesedělo a já jsem potřebovala vědět co. Zaměřila jsem se na barvy hlasů a připadalo mi, jako bych toho muže už někdy dříve slyšela. Ale kde? Kde jsem ho mohla jenom slyšet? Ze samého přemýšlení mě přepadla únava, a tak jsem usnula.

Když jsem se ráno vzbudila, připadalo mi, jako by byl ten včerejší rozhovor jen sen. Přesto jsem ho nemohla dostat z hlavy, tak jsem se rozhodla, že se půjdu trochu projít, abych si hlavu vyčistila. Procházela jsem se kolem a cítila v duši naprostý klid, bylo tu takové ticho, které přerušovalo jen cvrlikání ptáčků. Kroky mě zavedly až na okraj parku k velké skále. Se zaujetím jsem si ji pozorně prohlížela, protože do téhle části parku nechodím tak často. Přišlo mi na ní něco zvláštní. Až po chvilce jsem si všimla, že je u země malý otvor zakrytý jen pár keříky.Nemohla jsem tomu uvěřit. Copak jsem v nějakém filmu, aby se mi dělo tolik zvláštností na jednou? I když sem tak často nechodím, tak bych si ho snad všimla už dřív, ne? Rozhodla jsem se tím raději nezabývat. Šla jsem směrem ke skále. Přikrčila jsem se a podívala se do toho otvoru. Byla tam hrozná tma, ale zdálo se, že vede někam hlouběji do skály. Moje zvědavost byla větší než strach, takže jsem do té díry vlezla a plazila se vpřed. Chodba byla opravdu nízká a občas jsem se klepla i do hlavy. To mě ale nezastavilo a plazila jsem se dál. Moje úsilí se asi po deseti minutách vyplatilo a tunel se začínal rozšiřovat. Najednou mi podklouzly ruce a já sjela do velké jeskyně. Překvapením jsem ztratila dech. Kde se to tu vzalo? Nevěděla jsem, jak je to možné, ale bylo tu světlo. Až po chvilce mi došlo, že uprostřed jeskyně leží jezírko a jeho průzračná voda světélkuje. Přišla jsem k němu blíž a zjistila, že je jeho hladina pokrytá drobnými kvítky. Kvítka měla světle růžové lístky, co se ztrácela pod hladinou. Hodně by mi připomínaly gerbery, kdyby z květu připomínající gerberu nevyrůstala rostliny podobné zvonečeku a sedmikrásce.Voda byla světle modrá a připadala jsem si tu jako v pohádce. Byla to nepředstavitelná krása. Pro jistotu jsem se hladiny jezírka dotkla, abych se přesvědčila, že se mi to jen nezdá, a pak už jsem nemohla odolat. Svlékla jsem si tričko a kraťasy a vešla do vody. Nejprve malými krůčky a sledovala jsem, jestli se mi něco nestane. Voda byla naprosto úžasná, a tak jsem se za chvilku ponořila celá a plavala kolem jezírka. Ani nevím, kolik času uběhlo, protože mi přišlo, jako by se čas v tu chvíli zastavil. Náhle jsem však měla neodbytný pocit, že musím ven. Něco se změnilo a já cítila, že mě nějaká neznámá síla vyhání z vody i z jeskyně. Rozhlížela jsem se kolem, zda neuvidím nějakou lepší cestu, kterou by se dalo odejít, ale bohužel jsem nic nenašla, tak jsem si musela lehnout a prolézt ven stejným tunelem, kterým jsem se dostala dovnitř.

Venku mě na chvilku oslepilo sluníčko. Zakryla jsem si ho rukou a v tu chvíli jsem mezi stromy spatřila povědomou tvář. To není možné! To je ten kluk ze včerejška, který tak rychle zmizel. Moje srdce začalo být jako na poplach. Přece nemůžu běžet za ním, když jsem taková špinavá. Honem jsem se rozběhla směrem ke stromu. Vzala jsem to tou nejkratší cestou, která byla plná různého křoví. Než jsem se dostala zpátky do svého ukrytu, měla jsem vlasy rozcuchané. Rychle jsem popadla zrcátko, ale jakmile jsem spatřila svůj odraz, tak jsem byla ráda, že mě netrefil šlak.Tmavě hnědé vlasy mi trčely do všech světových stran. Všude mi trčely větvičky nebo listí. Na obličeji jsem napočítala pět krvavých ranek. Potřásla jsem na sebou hlavou. na tohle nemám čas. Začala jsem s vlasy a pak si dala trochu kolektoru na kruhy pod očima i na ranky po trnech. Potom jsem si na sebe vzala černě sladěné oblečení. Upravená jsem vyšla na denní světlo. Tušila jsem, že ten kluk půjde směrem k mému stromu. Ne. Já jsem to prostě věděla. Vydala jsem se mu naproti. Byla jsem trochu nervózní. Jaký asi bude? Bude takový, jako jeho vzhled? Krásný, milý a neodolatelný? Nebo se snad moje srdce spletlo? To za chvíli poznám. Čekala mě už jen jedna zatáčka a pak ho potkám...

Tak vidíte, že jste se další kapitoly dočkali. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale potřebovala jsem si rozmyslet, o čem budu psát dál. Doufám, že se vám nová kapitola líbila, protože jsem se dlouho přemlouvala a dokopávala k tomu, abych ji napsala. Jestli vám přijde, že je nějaká část jiná než zbytek textu, tak to bude tím, že jsem ji psala více dnů a ne jen dnes. Budu moc ráda, když mi napíšete nějaké názory, abych se v psaní posunula dál :).

Tak a teď vám sem, jako vždy, dám nějaké otázky, nad kterými se můžete zamyslet.

Co si myslíte o rozhovoru našich dvou nových postav?

Objeví se tam vůbec ještě?

A co Gillien s tím klukem?

Bude ho mít pořád tak moc ráda, až zjistí jaký je?

Nebo jí zlomí srdce?

Jo, a ještě jedna věc. První dvě kapitoly včera prošly korekcí. Moc změn tam sice není, ale kdo chce, tak ať si to přečte a zjistí, které změny to jsou.

To by bylo pro dnešek všechno, tak si užijte zbytek dne a pokusím se další kapitolu napsat co nejdřív.