Rodinné tajemství

Kapitola 4. - Konečné seznámení

Už se musel blížit a já tady neustále přemýšlím nad tím, jak na něj budu reagovat, ale jak bude on reagovat na mě? Budu se mu líbit a budu mu sympatická? Už jsem ho zahlédla mezi stromy! Úplně jsem strnula a nemohla se pohnout. Moje pochyby o sobě samé mě úplně zabrzdily.  Jenom jsem zírala s očima vyvalenýma, jak se přibližuje. Zatím mě neviděl, a tak jsem si ho znovu prohlížela. Paprsky slunce procházely jeho rozcuchanými vlasy a odrážely se od opálené tváře. On byl snad ještě hezčí, než když jsem ho spatřila naposledy. Tak, Gillien, hezky se vzpamatuj! Prostě mu půjdeš naproti, pozdravíš ho a dáte se do řeči. Není na tom vůbec nic složitého.

Přemlouvala jsem sama dlouhou chvíli, ale moje snažení ovoce nepřineslo, stála jsem jak tvrdé y a jenom na něj zírala.  Najednou se ozvalo jednoduché: ,,Ahoj!" Nebyla jsem to ale já, ale ten kluk. Sjela jsem ho pohledem od shora dolů a zdola nahoru, ale dál mlčela. Na jeho obličeji hrál dokonalý úsměv a ten mě připravil o zbytek snahy, abych mu něco odpověděla. ,,Já jsem Armech. A ty?" nenechal se odradit mým zarytým mlčením. Jeho hlas byl tak mužný a sladký, rozplývala jsem se. 

Po chvilce jsem přeci jen sebrala všechnu svoji odvahu a řekla: ,,A-ahoj, j-já jsem Gillien." V duchu jsem se proklínala. Jak můžu být takové trdlo a začít koktat? Myslela jsem, že umřu hanbou. 

Pak už ze mě ten ostych spadl a začali jsme si povídat o tom, jaké je krásné počasí. Najednou změnil téma: ,,Nechtěla bys se mnou zajít třeba do kavárny? Zvu tě." Úplně mě tou nabídkou ohromil a já jsem přemýšlela, jak se z toho vykroutit. 

Rychle jsem nemohla nic vymyslet, tak ze mě vypadlo jen: ,,Promiň, ale to nejde." 

,,A proč by to nešlo?" zeptal se mě s udiveným výrazem ve tváři. 

,,Prostě mi to přijde blbý, že se neznáme a ty mě chceš někam pozvat...," vypadlo ze mě úplně upřímně. Najednou už mu ve tváři nehrál ten veselý úsměv. Vystřídal ho smutek a zklamání. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je tak smutný jen proto, že jsem odmítla jeho pozvání. Najednou se mu v očích rozsvítily lišácké jiskřičky. 

Chytil mě za ruku a vyhrkl: ,,Víš co? Chvíli tady na mě počkej, jo?" Byla jsem trochu zmatená, ale slíbila jsem mu, že na něj počkám. On se rychle otočil a zase zmizel. Sedla jsem si na okraj cesty do trávy a čekala.Byla jsem vážně zvědavá, co mu problesklo hlavou a co si na mě vymyslel. Jenom to čekání mě trochu nebavilo. Přišlo mi, že to trvá už moc dlouhou dobu a v hlavě mě začaly hryzat pochyby. 

Jedna část mého já, které jsem dala jméno Brepta, byla trochu pesimistická: ,,Určitě tě tahá za nos! On ti řekne čekej a ty jako poslušný pejsek sedneš a čekáš. Určitě je někde za rohem a náramně se baví tím, že tady jen tak čekáš. Udělal si z tebe srandu, copak to nechápeš?" 

Druhá část mého já, Výmluvka, byla ale optimističtější: ,,Neboj, prostě mu to jenom trvá o chvíli déle. To se přece může stát, no ne?" 

,,Bože ty jsi ale hloupá, důvěřivá husa, to se mi snad jenom zdá! Prostě se sbal a zmiz dřív, než to bude ještě větší trapas!" nedala se odbýt Brepta. 

,,Tak mu dej třeba ještě pět minut a uvidíš, že přijde," napadlo Výmluvku. Tak  jsem dala na její radu, lehla si do trávy a pozorovala, jak na nebi plují mraky.

Za chvilku jsem uslyšela udýchaný hlas: ,,Promiň, že to trvalo tak dlouho. Doufám, že ti to teď vynahradím." V mém zorném poli se objevil Armechův usměvavý obličej. Usmála jsem se taky a vstala. 

,,A kde jsi byl?" 

,,To ti teď nepovím. Jen na chvilku zavři oči a nech se vést." Nevím proč, ale prostě jsem mu musela věřit, cítila jsem se s ním dobře a Výmluvka v mé hlavě získala převahu. Zavřela jsem oči a natáhla k němu ruce. Něžně mě za ně vzal a vedl pryč z cesty. Po chvilce jsme asi došli na to správné místo, protože zastavil. ,,Teď už můžeš otevřít oči." Rychle jsem je tedy otevřela, ale stejně rychle jsem je kvůli prudkému slunci zase zavřela. Pak jsem už byla opatrnější a otvírala jsem je pomalu. Přede mnou se rozprostřela louka se smaragdově zelenou trávou a kousek přede mnou ležela velká deka. Na ní byl piknikový koš a na něm dva šálky s čajem. Tu vůni jsem cítila až sem. ,,Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Když ty nechceš do kavárny, tak jsem tu kavárnu donesl sem. Teď už odmítnout nemůžeš." Musela jsem se začít smát. Tohle jsem tedy opravdu nečekala a bylo to od něj hrozně milé. Posadili jsme se na deku a dlouho povídali.

Dozvěděla jsem se, že je mu 19 let, stejně jako mně. Celým jménem byl Armech Kelson. Bydlel tady na internátu a víkendy trávil u svého nejlepšího kamaráda. Ve volných chvilkách se věnoval sebeobraně. To mě nadchlo, tak jsem mu řekla, ať mi něco ukáže. Byl nadšený a několik chvatů mi ukázal a pak mě je i naučil. Já jsem se mu na oplátku svěřila, že jsem Gillien Gebstrová a že mně ve škole jde nejlépe chemie, fyzika a výtvarka. Ráda chodím na dlouhé procházky a kochám se krajinou. Také jsem mu prozradila, že spolu s kamarádkou Cornélií žiju v ohromné vile kousek odtud. Hrozně se podivil, kde jsem vzala na to, abych bydlela ve velké vile jen se svou kamarádkou. To byla bohužel záhada i pro mě. Začala jsem znovu vzpomínat, co se stalo. Je to už pár let, kdy jsem se probudila v nemocnici. Měla jsem rozbitou hlavu a byla jsem celá v dost otřesném stavu, všude samá modřina a škrábanec. Měla jsem u sebe jenom pěněženku s kreditní kartou a mobil. Hodně zvláštní bylo, že jsem v tom mobilu měla uložené jen jedno jediné číslo a to na moji kamarádku. Neměla jsem tam žádný průkaz totožnosti, tak jí zavolali, aby zjistili, kdo jsem. Já jsem si totiž nepamatovala vůbec nic. Jakmile jsem se snažila vzpomenout, hrozně mě rozbolela hlava. Lékaři říkali, že je to tou šlupkou, co jsem dostala do hlavy. Doktoři tedy zavolali Cornélii a ta jim vyprávěla, že jsem sirotek a že moji rodiče zemřeli už hrozně dávno při požáru. Vlastně jsem se prý zachránila úplnou náhodou, protože jsem se šla podívat ven, jak kvetly na louce kytičky. Z majetku rodiny nezůstalo vůbec nic, jen účet s velkou sumou v bance. Prý se mě ujali Cornéliiny rodiče. Za peníze z banky jsme pořídili pro nás všechny velkou vilu uprostřed města, ale kousek od parku, protože jsem milovala přírodu. Rodiče mé kamarádky bohužel také brzy zemřeli, a tak jsme tam zůstaly samy dvě a staraly se o sebe. Cornélie byla starší, tak jsem nemusela do dětského domova. Bohužel tohle všechno nebyly mé vzpomínky, ale vyprávění mé přítelkyně a já jsem neměla žádný důvod tomu nevěřit. Bylo mi jen líto, že nemám na svou rodinu žádnou památku a teď už vlastně ani vzpomínky. Armech byl dojatý a znovu mě vzal za ruce. Dlouze se mi podíval do očí. 

,,Opravdu se ti nevybaví vůbec nic? Máš úplné temno?" Znovu jsem se pokusila si vzpomenout a tentokrát ještě víc. Hrozně jsem si chtěla vybavit, jak vypadali moji rodiče a náš dům.

Náhle mě něco silně bodlo uprostřed hlavy. Jakoby někdo vzal nůž a vrazil mi ho do mozku. Ihned se k němu přidala ohromná bolest i v jiných částech hlavy. Bylo to tak intenzivní, že mi vyhrkly slzy. Vytrhla jsem ruce z Armechových dlaní a chytila se za hlavu. Ta bolest ale nepolevila. Před očima se mi objevila mlha a já ztratila vědomí...

Tak co kapitola? 

Líbí se?

Nevadí vám delší kapitoly?

Co říkáte na Armecha?

Začne chodit s Gillien nebo z nich budou jenom přátelé?

Jak to, že Gilllien nemá v podstatě žádné vzpomínky na dětství?

Kde se na účtě vzalo tolik peněz?

A co ta její bolest hlavy?

Bude v pořádku?

Budu ráda, když mi něco napíšete. Měla  bych ještě jednu otázku. Mám nápad na novou knížku, tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste tu knížku chtěli nebo ne, protože kdybych ji měla psát tak by to znamenalo, že nebudu vydávat tak často kapitoly z Rodinného tajemství. Tak neváhejte a pište komentáře, jak to chcete. Přeji hezký zbytek dne.