WOLF - Nový svět

° 1 °

Vanessa Stark

Byla to přímo úleva, když nás pohltilo ono zářivé světlo a mi se hned na to ocitli v kopuli. Úlevně jsem se rozhlédla kolem sebe. Ach, jak dlouho jsem to tu neviděla? Přímo roky! Ne, že by mi tohle místo nějak chybělo, ale chyběl mi tu jen jeden bůh. Dlouho jsem ho neviděla...Jak se asi zachová, až mě spatří? pomyslela jsem si a ani jsem se nenadála a Marcus s Danielem už běželi k paláci vyhledat lékařskou pomoc. Vedle mě se objevila Angelika a užasle hleděla kolem sebe. „No panenko skákavá. To je tak divný a...zajímavý zároveň..." vydechla při pohledu na zlatavou kopuli a dala se do kroku, ostatní jí bezmyšlenkovitě následovali. Já však ne.

Otočila jsem se na urostlého černocha ve zlatavé zbroji, který mě propaloval svým zlatavým vševědoucím pohledem. Dalo by se říct, že se na mě díval lehce provinile. Lehce jsem se na něho zamračila. „Proč si nás vyslyšel až teď?!" zeptala jsem se chladným hlasem. Nechtěla jsem na něho křičet, ani jsem nemohla. Mohli jsme být rádi, že nás vyslyšel teď, když už jsme byli na pokraji smrti. Ve svém slova smyslu bych mu spíš měla děkovat za to, že nás sem vůbec vzal. Ale byla jsem ovládána vztekem. „Promlouvala jsem k vám dlouho. Přímo jsem vás prosila o pomoc. Ale vy jste si nás všiml až teď. Nebýt teda vás, jsme mrtví, ale i tak požaduji vysvětlení" řekla jsem s kamenným výrazem.

Černoch ztěžka vydechl a sklopil pohled k zemi. „Velice se vám omlouvám, princezno" poklonil se opírajíc se o zlatavý meč. Byl zraněný, ale nedával to moc najevo. Já však cítila jeho krev. Hodně krve. Ten těžký kovový pach jsem cítila hned od začátku. Trochu si odkašlal. „Měli jsme tu...Menší potíže s dušemi z Helheimu...Bylo jich moc a... škody na život byli zdrcující..." vydechl a zvedl ke mně pohled. Zatajil se mi dech. „Kdo...Kdo zemřel?" zeptala jsem se a doufala v jedno. Že tam není on. Že on není mezi mrtvými. „Pár Ásu a...Jane Foster, královna Ásgardu. Král Thor byl těžce raněn. Je tak raněn, že není schopen vlády. Vládnutí za něho převzal mocný Ódin" řekl pomalu, jako by ho bolelo i mluvit. Na konci věty lehce sykl bolestí. Zmírnila jsem svůj výraz a pousmála jsem se na něho. „Děkuji moc za...informace Heimdalle..." Ladnou chůzí jsem došla až k němu. „Co to děláte princezno?" zeptal se nechápavě, když jsem mu chytla ruku. Já jeho slova však ignorovala a potichu jsem odříkala jednu kouzelnou formulku. Oranžový kámen na mém náhrdelníku se prudce rozzářil a osvětlil vše kolem nás. Jeho bolest byla přenesena na mě a jeho zranění byla zahojena. Aspoň tak se mu odvděčím za to, co pro nás udělal.

Když světlo přestalo zářit, odstoupila jsem od něho, pousmála jsem se na něho a přeměněná na vlka jsem upalovala k paláci. Mezitím jsem se rozhlížela kolem a všímala si škod a vyděšených obyvatelů. Muselo to být hodně vážné...Většina domů byla poškozena a lidé zraněni. Pláč se nesl ze všech směrů. Ve vzduchu se vířil prach a ihned mě začaly štípat plíce z okolního kouře uhašených domů. Trhla jsem hlavou abych se zbavila toho nepříjemného pocitu, co mnou prošel a přidala jsem do kroku. Za chvilku jsem doběhla k paláci, kde už na mě čekali dva strážní s nataženým kopím a sypali na mě fůru otázek. Moje přeměna do lidské podoby jim však vysvětlila všechno, a tak mi rychle dveře otevřeli a nechali mě vstoupit dovnitř. Poděkovala jsem a vběhla jsem dovnitř, přímo do sálu, kde byli skoro všichni, krom Marcuse a Daniela. Chyběla tu také Angelika, která nejspíš šla za Derekem.

„Proč je tu tak mrtvo?" kuňkl Toby, který sem došel chvíli přede mnou a chytl mě za ruku. „Útok. Byli pod útokem. Strýček byl těžce raněn a teta...to nepřežila. Nejspíš se o Thora většina služek stará. Proto je tu tak pusto" vydechla jsem vysvětlení na jeho otázku a více mu stiskla ruku. Rozhlídla jsem se po sálu a uviděla tu spoušť. Potrhané obrazy, rozbité vázy a květináče, všude nepořádek. Zamračila jsem se a zanadávala jsem na ty sprosté helheimské duše.