WOLF - Nový svět

° 4 °

Dívka, aniž by něco řekla, vykročila pryč ze sálu. Kráčela ladně, skoro to vypadalo, že se ani nedotýkala země, jak šla tiše. Její ohnivé šaty za sebou nechávali menší ohnivou stopu, která se však hned vytratila. Kráčela jako královna a nikdo netušil, kam že to vlastně jde. „Vanesso, notak zastav. Kam jdeš? Mluv s námi!" říkal jí Daniel, který pospíchal za ní. Ona ho však nevnímala. Vnímala jen ten silný, divný pocit. Slyšela Thorův hlas, který byl nerozhodný, zmatený. Nevěděl, kde se nachází a jak se z tama dostat. Byl na místě mezi životem a smrtí. Byl nikde. Nemohl se rozhodnout, zda chce žít, nebo zemřít. Ale s tím je konec. Zrodila se nová vládkyně, která mu s tím pomůže.

Po chvíli stanula před velkými zlatými dveřmi, které pomalu otevřela. Ihned se jí naskytl pohled na urostlého blonďáka, který ležel na lůžku a vypadal jako samotná smrt. Hruď se mu pomalu nadzvedávala a srdce pomalu bilo. Jeho rány ne a ne přestat krvácet. Pomalu k němu přešla a soucitně se zamračila. „Ach, ti tě teda pěkně zřídili, bídníci jedni zatracení" usmála se pak něžně dívka a položila mu ruku na čelo.

Všude bylo bílé světlo. Pálilo do očí a působilo pěkně depresivně. Uprostřed toho všeho byl zmatený vikingský bůh hromu, Thor Ódinson. Kdysi mocný bůh teď působil jako zmatené zatoulané štěně. Dívka se usmála.

„Thore, jsem tady. Už se nemusíš trápit" promluvila tak nahlas, že se blonďák i lekl. Prudce se na ní otočil a vykulil své modré oči. „Va-Vanesso?! Co?! Jak si se sem dostala?! Kde to vlastně jsme?!" vykřikl a chtěl jí uchopit za ramena, ona se mu však rozplynula pod dotekem. Objevila se těsně za ním. „Pověz, Thore. Život či smrt? Čeho se bojíš více? Zvol moudře, na tvém rozhodnutí závisí životy jiných" promluvila profesionálním hlasem a zářivě se na něho usmála. Blonďák se zarazil. „No...asi života" vydal ze sebe stále zmateně. „A chtěl bys umřít?" pronesla něžně. „Ne! Ovšem že ne! Mám syny! Mám rodinu, pro kterou musím žít. Mám Ásgard, kterému musím vládnout! A musím pomoci mému bratrovi...který totálně zešílel..." vydechl. „Ale co to má znamenat? Proč se mě na to ptáš Vanesso? Umřel jsem? Počkat! Ty jsi taky mrtvá?! Vanesso pro Všeotce mluv se mnou!" vyjekl a chtěl jí chytit, avšak uskočila.

„Takže je tvé rozhodnutí žít? Chápu to dobře, Thore Ódinsone?" zeptala se klidně ignorujíc jeho otázky. Váhavě přikývl nechápajíc, co se to tu kruci děje. Vanessa se usmála, natáhla ruku a něžným hlasem pronesla „Následuj mě, Thore"

Thor se zamračil a za ruku jí chytl, pak už bílé světlo nahradila tma...

Urostlý blonďák se zhluboka nadechl a prudce se posadil. Zmateně se rozkoukal a pohledem zastavil na usmívající se dívce u jeho postele. Šokem se mu rozšířily oči. „Vítej mezi živými, strýčku" usmála se Vanessa zářivě. „Měl jsi se vidět, jak si byl vyděšený a zmatený. Bylo to vtipné. Myslíš, že to uvidím při mé práci častěji?" usmála se. Thor nechápal, co se děje, dokud neuviděl její ruku. Aniž by si to dívka uvědomila, její pravá ruka byla jenom kost, avšak maso, které z ní zmizelo, se zázračně zase objevilo. Thor se zajíkl. Čeho jsem byl právě svědkem?! Znechuceně a napůl zvědavě se na ní podíval, jestli něco cítí, či jestli o tom ví. Nevypadala však, že by si toho všimla.

„Thore, nerada tě opruzuji hned po probuzení, ale máme něco závažného řešit" řekla a probodla blonďáka pohledem. Její oči byly tak chladné, už neměly tu hravou jiskru, kterou měla, když byla živá. Aspoň že pořád tak krásně zářily na důkaz, že je Tarmou. To jí nikdo ani po smrti nesebere. Thor si zmateně stoupl na vratké nohy. Párkrát zamrkal a potlačoval pocit zvracení. Bylo mu tak divně, točila se mu hlava. Vanessa k němu hned přiskočila a stihla ho chytnout, než stihl políbit jeho naleštěnou zem. „Neboj, to přejde. Právě si se vrátil mezi živé. Je jasné, že to s tebou zamává" zasmála se od srdce, chytla ho za ramena a opatrně ho vedla do velké síně.

Po chvíli ticha, které mezi nimi panovalo, dívka promluvila. „Chtěla jsem si promluvit o mé matce a otci, strýčku. Situace na Midgardu je zlá. Midgard byl naprosto zpustošen. Nezbyl na něm žádný život, vše bylo zničeno a zabito, Thore. Zbyli jsme jenom my, nějaká hrstka lidí a oni. Náš svět již neexistuje a my tě žádáme o pomoc. Já tě žádám, jako bohyně boha. Spojme se, my všichni, a porazme je!" řekla mu vážným tónem a opatrně jej posadila na trůn. Thor si nechápavě povzdechl a dával si dvě a dvě dohromady. Pak, když už se plně probral uvědoměním se, co za situaci se děje, chtěl promluvit. Do síně však najednou vtrhl Ódin, a i s kopím se zastavil pár metrů od božské dvojice. „Proč bychom vám měli pomáhat? Zavinili jste si to sami!" prskl stařec a namířil na ní kopí. Bylo na něm vidět, že by ji opravdu zabil. „Odstup od mého syna, Hel" řekl vážně a chladnokrevně se jí podíval do očí. Vanesa mu pohled opětovala a zavrčela. Odstoupila od Thora a pomalu přikročila k němu „Och, ale prosím tě. Děláš ze sebe důležitého? Nezapomeň Ódine...držím ti u mě čestné místo. Ani tebe smrt nemine" zasyčela zlostně a byla už skoro u něho. „Navíc za ten spor můžeš ty. Nebýt tebe, nebyl by spor mezi Tarmou a Snagou a tím pádem by nemusela být ani tahle hloupá...válka, která zničila svět" pronesla chladně a podívala se mu zpříma do očí. Pozvedla ruku a vlkodlačím drápem na něho ukázala. „Měl by ses stydět, Všeotče. Lidé zde si o tebe myslí, jak si bůh ví moudrý, ale jsi jen další protivný děda, který se rád chlubí svým trůnem" zavrčela.

„Ty drzá! A co za to, když vám pomůžeme? Dobrý pocit?!" prskl a sklopil kopí. Vanessa se zasekla v pohybu a sklopila svou ruku. Narovnala se v zádech. „Dám ti to, po čem nejvíce toužíš...Nesmrtelnost" pronesla v jeho hlavě vážným hlasem. Ódin se zarazil. „Nesmrtelnost? Nevěřím!" vykřikl pak po chvíli, co se vzpamatovával z toho, že je v jeho hlavě, ale v duchu váhal. Vážně by to udělala? Nesnáší mě stejně tak, jako já nesnáším ji.

„Tak nevěř... Ale jestli nám pomůžete, učiním tě nesmrtelným a ty tak můžeš pak navždy vládnout. To si přeci přeješ, ne?"

Usmála se na něho. „Jako všeotci ti bude muset dobrý pocit prozatím stačit" promluvila Vanessa nahlas. Ódin byl ticho. Hodně dlouho mlčel a přemýšlel. Jenže ta nabídka ho lákala. Až moc. Pozvedl kopí a silně jím udeřil do země. „Povolejte mi vůdce vojska! Hned!" zakřičel najednou, což i samotnou bohyni smrti zarazilo.

To šlo až příliš hladce... Pomyslela si Vanessa a sama pro sebe se prohnaně usmála. Tupec jeden...nejen otec umí lhát...