Pronásledovatel

🔥20🔥

Jsem blázen, že tohle dělám.

„Promiň," vyslovím a udělám pár menších kroků k němu. Asi jsem zešílela, ale já ho tu takhle nemůžu nechat. Ty jeho psí oči na mě působí ještě mocněji, než ty skutečně psí. Roztála jsem díky nim jako led. „Já jsem to tak nemyslela, Jamesi. Jestli tě to ranilo, tak mě to fakt mrzí, ale už mám toho dneska prostě dost, víš?" omlouvám se.

„Já ti rozumím. Chápu to," řekne James a lehce u toho nakloní hlavu na stranu. Ruce má zastrčené v kapsách svých černých šortek, které mu končí kousek nad kolena.

„Mám to brát jako možné odpuštění?" zeptám se nejistě. Když se ale pousměje, je mi jasné, že to znamená souhlas, a tak se pousměju taky. James je opravdu zvláštní člověk. Ještě nikdy jsem se s někým takovým nesetkala. Je svým chováním velice odlišný. Mění náladu jako počasí a nikdy nevím, co od něj čekat. Chvíli mi dokáže nahánět trochu strach, a jindy - jako třeba teď - si s ním připadám fajn. Doufám, že tomu jednou porozumím, protože teď mi to připadá naprosto šílené.

„Půjdeš teda se mnou?" zeptá se James už trochu vážnějším tónem.

„Mám snad jinou možnost?"

„Ani ne. Byla to spíš řečnická otázka..."

„Fajn, tak jdeme," rozhodnu za nás oba a čekám, až se konečně odlepí z místa, kde celou dobu stojí. „Mám si tam pro tebe dojít nebo co? Pojď, nebo si to ještě stihnu rozmyslet a uteču," pohrozím mu.

„I kdyby ses pokusila o útěk, dopadne to jako vždycky. Já tě chytím."

„Vždycky určitě ne. Schválně, jestli mě chytíš teď," řeknu hlasem, ve kterém je slyšet výzva. Rozběhnu se z kopce a batoh mi při tom na zádech poskakuje. Slyším za sebou dopady podrážek Jamesových bot sázené jeden za druhým, je neskutečně rychlý. Jako by ho nedokázal zpomalit ani vítr.

Najednou ucítím Jamesovy silné paže okolo svých ramen a během chvilky mě povalí na tvrdou zem. Docela nepříjemný pád. James mě naštěstí nezalehl, ale dopadl vedle hned mého boku. Drží mě, jako kdyby se bál, že mu chci skutečně utéct. Ale nedivím se mu. Taky bych si možná na jeho místě myslela, že to není jen vtip.

„Jamesi, je to jen sranda," zasměju se.

„Jo, já vím," řekne udýchaně. I já se snažím zklidnit svůj dech, ale Jamesovo tělo v těsné blízkosti toho mého mi to neulehčuje. Cítím z něj kořeněnou vůni a jeho horký dech mi dopadá na krk. Tento velice blízký kontakt trvá již příliš dlouho na to, že se známe je pár hodin, a myslím, že už by bylo správné jej přerušit.

„Mohl bys mě prosím pustit?" zeptám se.

„Ehm... jo, samozřejmě," odpoví James a rozesměje se nad celou tou situací. Chováme se jako děti. Hůř, jako dva potrhlí teenageři. Ale to my jsme, takže budiž nám odpuštěno. Začnu se smát spolu s ním, protože Jamesův smích je neskutečně nakažlivý. Nakonec se převalí na záda, já se posadím a začnu si oprašovat hlínu z rukou.

„Omlouvám se, že jsem tě tak shodil. Nevím, co to do mě vjelo," omlouvá se.

„Omluva přijata," uklidním ho. „Víš co? To omlouvání mě už nebaví. Odteď už se nebudeme omlouvat, dohoda?"

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale pokud si to přeješ, tak platí," vyhoví mi a odvrátí ode mě pohled, aby mohl pozorovat hvězdy vyjímající se na noční obloze. „Dohoda," dodá, jako by mu záleželo na tom, abychom to slovo pokaždé řekli oba.
„Nechceš si lehnout?"

„Proč?"

„Abys mohla pozorovat hvězdy."

„Ale no tak, nechtěl jsi už jít?"

„Jen na chvíli. Prosím," žadoní James, ale mně se ten nápad nelíbí. Mám už všeho plné tenisky.

„Nalezou mi do vlasů brouci," namítnu, abych se z toho vykroutila.

„Tak si ji podlož batohem. Jen na chvíli, slibuju," řekne a já mu nakonec vyhovím. Nic neříkám a snažím se na oblohu dívat stejně zaujatě, jako to dělá on. Jenže hvězdy ani měsíc mi nic neříkají. Když se koutkem oka podívám na Jamese, všimnu si, že jeho oči při pohledu na noční oblohu téměř září - jako samotné hvězdy. Chtěla bych se ho zeptat, co je na nich podle něj tak zajímavého, ale odpověď přijde i bez nikdy nevyslovené otázky.
„Je hezký, jak si člověk může představit naprosto cokoliv, co se za hvězdami může skrývat. Věříš v něco, co je tam nahoře?"

„Spíš ne..." vyslovím upřímně a James se mi podívá do očí. Trochu mě jeho pohled znervózní, a tak ten svůj znovu zvednu k obloze. „Pokud tím myslíš, jestli jsem věřící, tak ne, nejsem."

„Já taky ne. Jenže kousek mě doufá, že ti, co tu už nejsou, skutečně našli klid. V Boha nevěřím, ale v něco prostě jo. Ať už je to cokoliv."

A pak už jsme jen mlčky leželi v trávě a pozorovali hvězdy. Zkusila jsem se zamyslet nad tím, co James říkal o hvězdách. Že si můžeme představit úplně cokoliv, co se za nimi může skrývat. Představila jsem si, že někde tam nahoře by mohly být duše všech, kteří již opustili tento svět. Nevím, jestli bych v to dokázala skutečně věřit. Lidé v to nejspíš věří, aby měli klid v duši. Ale já ne.

Třeba by se můj názor změnil, kdybych ztratila někoho opravdu blízkého. Mám totiž takový pocit, že právě tohle James zažil a přimělo ho to v něco věřit.