Pronásledovatel

🔥27🔥

Kulka proletí skrz čelní sklo a James se jí stačí vyhnout pouze tak, že jeho zranění nejsou smrtelná. Alespoň v to doufám. Schytá ji totiž do ramene. Jak moc to může být vážné? Chci se ho automaticky zeptat, jestli je v pořádku, ale naštěstí se zavčasu zarazím, protože si uvědomím, že je to nevhodné. Tohle přeci není žádné odřené koleno. Vždyť ho právě někdo postřelil!

Během chvilky se na jeho tričku objeví krvavá skvrna - taková, kterou již nikdy zcela nesmyje. James stiskne zuby k sobě, zatímco v rychlosti vytočím číslo záchranné služby. Když jim vysvětlím situaci a popíšu místo, kde se nacházíme, žena, která se mnou mluví, mi sdělí, že dorazí co nejdříve.

Po střelci se mezitím jen zaprášilo. Ale nemůžu si být jistá tím, jestli se neschoval někde opodál.

„Polož to. Hned," poručí mi James a přitom se svíjí bolestí na sedadle. „Než se začne ptát na nějaký blbosti." Čekala jsem, že se od té ženy alespoň dozvím, co mám dělat, ale bojím se Jamese neuposlechnout. Nechci, aby zuřil a dělal zbytečné pohyby, které by mu způsobily jen další bolest, takže když řekne: „Hned, nebo to udělám sám.", tak okamžitě zavěsím.

„Musím tě dostat z auta, musíš si lehnout," řeknu pevným hlasem, ale ruce se mi třesou nervozitou i strachem, a ve skutečnosti vůbec netuším, co bych měla dělat. Proč nás ve škole nikdo nepřipravil na takovouhle situaci?

„Jseš si jistá, že je to dobrej nápad?" vydá ze sebe skoro nešťastně.

„Jo," vyslovím rozhodně, avšak jistá si nejsem vůbec ničím. Vůbec netuším, co by teď mohl být dobrý nápad. Ale nakonec mě alespoň jedna primitivní věc napadne. Z batohu rychle vytáhnu obyčejné oranžové tričko na spaní, které se mi stejně moc nelíbí, a vezmu jej s sebou k Jamesovi. Přeběhnu ke druhé straně auta, otevřu dveře na místě řidiče a začnu Jamese opatrně vytahovat z auta. Ochotně mi se svým tělem pomáhá, abych ho mohla položit do trávy. Nic jiného, než zatnout zuby a vydržet to na těch několik sekund, mu stejně nezbývá, jelikož pouze svou vlastní silou bych ho jistě neuzvedla.

Když se položí na zem, tiše zasténá bolestí. Chvílemi tiskne oči k sobě, jako by tím mohl bolest ve zraněném rameni mírnit. „Jsi si jistá, že ten střelec zmizel?" zeptá se.

„Viděla jsem, jak utíká pryč. Ale ne, jistá si tím nejsem. Zdá se mi, že ohledně tvé existence si nemůžu být jistá vůbec ničím. Jmenuješ se vůbec James?" Samu mě překvapí, že se do něj tak pustím, natožpak v téhle situaci... Jenže to jsem zkrátka já. Nemůžu nic neříct, když mám o něm tolik pochybností.

Své tričko trochu zmačkám do sebe a nechám do něj nasakovat Jamesovu krev.

„Chtěl jsem ti říct pravdu!" Ošije se, když mu na ránu nechtěně přitlačím o něco víc, než jsem chtěla. Nervozita totiž ovládá moje pohyby. „Ale ty sis najednou nebyla jistá..." prohodí na svoji obranu. „A James se jmenuju," dodá trochu dotčeně.

„A ty se mi divíš? Když k tobě domů dorazí nějakej chlap a mluví o tom, že jste mě sledovali... Co si mám asi myslet? Kdo by chtěl znát pravdu, když je určitě odporná jako to samotné šmírování. A tuším, že vlastně ještě horší..." Trochu se rozohním, ale nemůžu si pomoct.

„Teď bychom se o tom bavit neměli," pronese jen.

„Fajn," souhlasím. Ani mi nedošlo, že jsem se mu při našem rozhovoru ani jednou nepodívala do očí. Koukala jsem buď jen na to ošklivé zakrvácené tričko, na své roztřepané ruce, anebo do dálky, jestli už je v dohledu pomoc. Ale až teď, když ucítím, že na mě v kuse kouká, věnuju mu ustaraný pohled. „Máš tušení, kdo to mohl být?" zeptám se.

„Mám hodně nepřátel," řekne jen.

„Asi by nebylo od věci říkat lidem pravdu. Třeba pak budeš mít těch nepřátel o něco míň," povzdechnu si.

„Já tady pomalu umírám a ty si mě stejně budeš dobírat. Jsi neuvěřitelná," zasměje se. Konečně úsměv.

„Na to, že tady pomalu umíráš, máš celkem hodně energie. Nějak takhle bych si představovala tu frázi 'trochu života do toho umírání'," poznamenám s lehkým úsměvem a James se tomu pobaveně uchechtne.

„No každopádně, jestli to přežiju, řeknu ti pravdu," řekne odhodlaně.

„Celou?"

„Celou."

„A budu tě pak nenávidět?"

„O tom nepochybuju. Ano."

„Fajn. Tak mi pak dořekneš zbytek té věty, který jsi vynechal, protože jsi byl postřelen. Dohoda?" poškádlím ho. Teprve před chvílí jsem si na to vzpomněla. Než se mu kulka zaryla do kůže, chtěl říct, že mě miluje. Určitě chtěl říct právě tohle, protože co jiného by to mohlo být? Ale je nelogické, aby to byla pravda. Každopádně jestli je pravda, že mě sledoval, může mě znát daleko lépe, než si myslím. Je to nefér, jelikož já o něm nevím skoro nic, a tak se cítím ve značné nevýhodě.

„Ehm, tuhle část pravdy bych možná vynechal."

„Jamesi!"

„Fajn, fajn, dohoda..."

„Slyšíš to? Už jedou. Neumřeš!" zaraduju se, ale možná trochu předčasně. Na Jamesovi už je znát únava, takže jsem to s tou jeho nadměrnou energií možná zakřikla. Ale pomoc už je blízko. Musí to vydržet.

„To je super..." řekne polohlasně a zavře na chvíli oči.

Je mi ho líto. Ale záchranka už je tady. Možná na něj po tom, co se o něm dozvím všechnu pravdu, budu skutečně na chvíli naštvaná, ale nemůžu ho nenávidět. Ještě jsem ho ani pořádně nepoznala. A navíc v něm vidím něco víc. A tak doufám, že mi odhalí i něco dalšího z té jeho dobré stránky, protože vím, že se tam něco určitě najde, a já tomu chci dát šanci.