Pronásledovatel

🔥41🔥

Strnu a hrdlo se mi stáhne. Je to nepříjemný pocit. Sleduji ohnivé plameny, které jako by se snažily natáhnout až k nebi, avšak nejsem schopná se pohnout. Mou jedinou záchranou je Chris, který mě vezme za ramena a začne se mnou zběsile třást, což mě vrátí zpět do reality. „Musíme si pohnout, nebo tam shoří, pojď!" zakřičí na mě. Nic neřeknu a nějakým záhadným způsobem přiměju svoje nohy k pohybu. S každým krokem se pohyb stává jednodušším a nakonec se rozběhnu tak, jako ještě nikdy ve svém životě.

S Chrisem běžíme do kopce a prodíráme se obilným polem, které nám stojí v cestě. Když se konečně ocitneme na mýtině, začnu vnímat bolest svých svalů a cítím, jak se na mě plíce zlobí, ale snažím se ignorovat vyčerpání a běžím dál, až na samý vrchol kopce, kde stojí malé letité červené auto schované za závěsem z plamenů.

Už jen pár metrů a jsme u auta. Cítím teplo ohně, které mě okamžitě polije, a srdce mi teď buší nejen vlivem fyzického vyčerpání, ale i kvůli strachu, který cítím. Díky rose tvořící na trávě tenkou vodní pokrývku se oheň nerozšiřuje tak rychle i na trávu kolem kruhu z benzínu. Jakmile se dostaneme dostatečně blízko k ohni, odjistím pojistku na práškovém hasicím přístroji, který celou cestu vláčím s sebou. Vtom zahlédnu Jamese sedícího v autě, který sebou šije o sto šest. Ruce má zjevně připoutané k volantu a přes ústa má uvázaný černý kus nějaké látky. Snaží se dostat z auta, ve kterém už musí být určitě velké teplo, ale marně.

Nastavím hadici hasicího přístroje k ohni a stisknu páku. Z konce začne vycházet bílý prach, pomalu hasící neústupný oheň. Chris mi svým vlastním přístrojem pomáhá, abychom oheň dostali co nejdříve pod kontrolu, a to alespoň v místě sedadla řidiče, na kterém sedí James. Tyhle dva malé přístroje nám rozhodně nestačí na uhašení celého ohně. Navíc plameny se rychle rozšiřují. Nevím, co si počneme, ale hlavní teď je, abychom dostali Jamese ven z auta.

Když se nám podaří zkrotit oheň u dveří řidičovy strany, James na nás konečně vidí a já v jeho očích zahlédnu strach, ale taky vděk za to, že jsme pro něj přišli.

Chris si z batohu vytáhne jakési ochranné rukavice a v rychlosti si je navlékne na ruce. Pak se snaží otevřít přední dveře. Jde to těžko a on zanadává, že ho to pálí, ale nakonec se mu podaří je otevřít. Je tady strašné horko a nedokážu si představit, jak je Jamesovi. Na jeho čele jsou viditelné kapky potu, tváře má narudlé a je viditelně unavený, ale je naživu. „Čau brácho, zase si hraješ s ohněm?" zažertuje Chris a sundá Jamesovi z úst černý šátek. Pak vytáhne z batohu nůž, kterým po chvíli přeřízne tenké lano, jenž drželo Jamesovy ruce připevněné k volantu.

Praskání ohně je čím dál hlasitější, jak se žár šíří. Chris pomůže Jamesovi vylézt z auta a následně ho oba podepřeme a táhneme co nejdál od auta, pryč od plamenů.

Najednou mi připadá, jako kdyby se zastavil čas. Uslyším houkání sirén a během chvilky se pod kopcem vynoří hasičské auto. Oheň se už rozšířil příliš a někdo si ho musel všimnout. Než si stihnu uvědomit, co to pro nás může znamenat, odněkud z lesa se ozvou čtyři rány ze střelné zbraně a Jamesovi se v tu chvíli podlomí nohy. Chris i já skoro spadneme, ale naštěstí se udržíme a položíme Jamese na zem.

Přivoláš posily a zabiju ho. James má v zádech dvě kulky a všimnu si, že jedna si našla místo i v jeho boku. „Já jsem nikoho nevolala, ty parchante!" zařvu směrem do lesa, přestože Oscara nikde nevidím. Nevím, jestli je to kouřem nebo i vztekem a smutkem, ale z očí se mi začnou řinout slzy horké jako plameny samotné. Bezmocně padnu na kolena kousek od Jamese s Chrisem a praštím pěstí do země, která mi do ruky úder vrátí stejnou silou, jakou jsem proti ní použila, ale je mi to jedno.

„Brook, pojď sem," vydá ze sebe James a já se na něj i na Chrise otočím. James ke mně natahuje ruku. Přisednu si k němu blíž a chytnu ho za ni. Má ji teplou, vlastně mu skoro hoří, ale i tak ho za ni držím co nejpevněji to jde. Nedokážu se na něj dívat bez toho, aby mi z úst unikaly tiché vzlyky, a tak se jim rozhodnu nebránit. Chris Jamesovi položí ruku na rameno a řekne: „Asi je divný to ode mě slyšet, ale mám tě rád, Jamesi, ať se stane cokoliv. Nechám tě, aby sis promluvil s Brooklyn, jo? Půjdu sem přivést pomoc."

James přikývne. „Taky tě mám rád. Když zrovna nejsi protivnej," řekne a Chris se nad tím pousměje. Je zvláštní je vidět v takovéto emotivní chvilce, ale jsem ráda, že můžu být jejím svědkem, protože to rozhodně dokazuje, že jejich přátelství je skutečné. Chris se rozběhne dolů z kopce a běží naproti hasičskému vozu.

„Jamesi, je mi to líto. Kéž by se trefil do mě a ne do tebe," řeknu najednou a on na mě upře svůj zrak.

„Brook, ne, to neříkej. Ty musíš žít. Jinak by moje smrt byla zbytečná, víš?" řekne a druhou ruku mi položí na tvář. Palcem mi jemně přejíždí po lícní kosti. Člověk by řekl, že by tahle chvíle mohla vypadat jako scéna z nějakého filmu. Ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Smrt není romantická. Smrt někoho, na kom vám záleží, vás trhá na kousky, cítíte na hrudi bolest a nevíte, jestli je fyzická, anebo jestli se vám to jen zdá. Chce se vám jen brečet a křičet a najednou nesnášíte celý svět. „Brooklyn, musíš něco vědět. Pamatuješ si na pozorování hvězd? Jak jsem ti říkal, co si za nimi představuju?" Přikývnu. „Oscar mi zabil celou rodinu, když jsem se od něj snažil odejít. Proto jsi pro mě byla tak důležitá. Nezvládl jsem zachránit je, ale mohl jsem zachránit alespoň tebe. Nezasloužila sis osud, jaký pro tebe Oscar chystal. Musíš za každou cenu žít, ano? Uděláš to pro mě, prosím?" zeptá se James. Je těžké to pozorovat a poslouchat jeho hlas, protože je s každou další sekundou vyčerpanější a mluví se mu čím dál hůř.

„Jamesi, moc mě mrzí, co se  stalo tvé rodině... " řeknu, pustím jeho ruku a utřu si slzy. „Tohle celé zní jako nějaké divné loučení, ale ty se se mnou nesmíš loučit. Pomoc je na cestě. Dobře?" pohledem naléhám, aby mi dal najevo, že věří v dobrý konec, ale on se k tomu nemá.

„Brooklyn," řekne tiše moje jméno. I přes velkou bolest, kterou musí cítit, se snaží nadzvednout a já i z jeho pohledu pochopím, co chce udělat. Teď už nepochybuji o svých citech. Ztrácí se mi před očima a tohle je možná poslední možnost jej políbit. A tak to udělám. Políbím ho na jeho horké, ale jemné rty a snažím si ten moment vtisknout do paměti. James mě naučil něco cítit, probudil ve mně něco, o čem jsem ani nevěděla, že v sobě mám, a to mu nikdy nechci zapomenout, ať už je tenhle náš moment úplně poslední, nebo ne.

Když se od sebe oddělíme, pohlédnu mu do očí a promluvím: „To, co jsem řekla ve tvém srubu, jsem nemyslela vážně. Ani v nejmenším. A vím, že jsi to zřejmě tušil, ale chci, abys to ode mě i slyšel." 

„Tušil," potvrdí moji domněnku s mírným úsměvem. Jsme u sebe tak blízko, že dýcháme stejný vzduch. Vnímám jeho dech, který každou chvílí slábne. Položím mu ruku na hruď, abych se ujistila, že je pořád teplý, pořád tak živý jako ještě před několika dny. Přeji si, aby se na chvíli zastavil svět, aby alespoň na malou chvíli neexistoval čas. Bohužel žádám příliš mnoho.

James položí hlavu do trávy. Těžce dýchá a chytí se za poraněný bok. Pohladím ho po vlasech a on na chvíli zavře oči. Je to jako ukládat dítě ke spánku. Není to tak děsivé, jak jsem čekala. Ale i tak je to nejhorší moment, jaký jsem kdy zažila.