Slovíčkaření ✔ (Drarry Czech)

#40 - Fantazie

„Harry, jsi v pořádku?" sykl Ron a šťouchl do mě loktem. Zamrkal jsem a zmateně se rozhlédl. Jakým způsobem jsme se dostali do knihovny? Vůbec jsem si nepamatoval, že jsme sem na Hermionino zavelení vyrazili po skončení vyučování, abychom dokončili domácí úkoly. Přede mnou ležel prázdný pergamen a já v prstech svíral brk, aniž bych ho alespoň jedenkrát namočil do nádobky s inkoustem.

„Cože?" Potřásl jsem hlavou ve snaze dostat z hlavy mlhu ze snění, kterým jsem se zabýval od chvíle, kdy mi mohutný výr přinesl odpověď na můj poslední dopis. Připadal jsem si tehdy jako idiot, když jsem mu poslal ten první, zhruba před měsícem, a od jeho odpovědi jsem se propadl do kolotoče bláznivé euforie, kterou nemohlo smazat ani skutečnost, že netušil mou totožnost.

„Jsi úplně mimo," vyčetl mi Ron a ani se nesnažil zakrýt obviňovací tón. „Skoro nejíš, ze spaní breptáš, na hodinách nedáváš pozor. To by ani nebylo tak divné," připustil a poklepal si ukazováčkem na spodní ret, „ale co mi vážně dělá starosti je to, že absolutně ignoruješ urážky od Snapea. Koukáš na něj zasněným pohledem, jako kdybys byl do něj zamilovaný." Upřel na mě vyděšený pohled, ke kterému se přidala i Hermiona, zvedajíc pohled od učebnice.

„Harry, nejsi do něj... ty-víš-co, že ne?" vypískla s dlaněmi před ústy.

„Zbláznili jste se?" ohradil jsem se znechuceně. „To fakt jako ne. U Merlina, jak vás to napadlo?" Vydal jsem dávivý zvuk, naznačuje zvracení při představě, že bych se měl dotknout jeho umaštěných vlasů. „Máte nějak bujnou fantazii."

„Tak se nám nediv," rozčileně zabrblal Ron, až rukou smetl knihu ze stolu a knihovnice madame Pinceová nás spražila naštvaným pohledem, který by nás rozkrájel, být jen o maličko ostřejší. „Culíš se jako zamilovaný idiot."

Mlčel jsem a to zřejmě popíchlo Hermionu k rychlému přemýšlení.
„Harry, když to není Snape, tak kdo teda?" zeptala se zvědavě. „A nesnaž se tvrdit, že nikdo," dodala, přihlížejíc, jak jsem se nadechoval k razantnímu smetení jejich domněnek, „protože to ti neuvěříme."

Došlo mi, že je odpor marný, neboť dokonce zaklapla učebnici. Byl jsem v loji, propichován dvěma páry očí, cítě, jak mi po zádech stéká pramínek studeného potu. „To byste nepochopili," zamumlal jsem a zjistil, jak má stůl úplně dokonalou kresbu dřeva. Jal jsem se ji studovat s neobvyklým zápalem.

„Zkus to," nadnesl Ron a vytáhl koutek v povzbuzujícím úsměvu.

Povzdech opustil mé hrdlo. „Na tom stejně nesejde. Až zjistí, kdo jsem, prokleje mě a zesměšní před celou školou." Zvedl jsem na ně pohled. „Počkejte na snídani, dozvíte se to." Rychle jsem si sbalil věci a opustil knihovnu dřív, než stihli reagovat.

***

Nechci už dál zůstávat v nejistotě. Mám tě rád a tohle mě užírá. Potřebuji vědět, kdo jsi. Dnes večer ve 20:00 tě čekám na Astronomické věži. Přijď, prosím. D.

Ten vzkaz mě pálil v kapse jako kus rozžhavené oceli. V jednu chvíli jsem vážně uvažoval, že ačkoliv jsem potvrdil svou přítomnost, tak že prostě nikam nepůjdu, sbalím se do postele a objímaje svůj polštář budu zírat do stropu. Jako skvělý nápad to vypadalo hlavně ve chvíli, kdy do mě Ron s Hermionou při večeři vytrvale hučeli a Draco po mně ze svého místa u zmijozelského stolu hodil výraz naprostého pohrdání.

Přesto jsem, nevěda jak, stanul na vrcholku věže a s prudce bušícím srdcem se odhodlával vejít dovnitř. Měl jsem na sobě neviditelný plášť, neboť jsem si ho chtěl prohlédnout, aniž by o mé přítomnosti tušil. Toužil jsem spatřit ho bez obležení svých hadích poskoků. Našlapoval jsem tiše jako myška, snaže se nevydat na dřevěné podlaze jediný zvuk, až jsem došel k němu. Ani se nepohnul, dál hleděl ven do podvečerní temnoty, když promluvil a já se toho nenadálého zvuku lekl.

„Tak přece jsi to ty, Pottere," řekl zamyšleně, aniž by se jeho oči pohnuly z místa svého zaměření. „Ten plášť si klidně můžeš sundat. Už ho nepotřebuješ."

„Jak jsi to poznal?" vydechl jsem naprosto zmateně a nerad shodil ze sebe plášť.

„Tvá vůně, Pottere," vysvětlil tiše. Stále se na mě nepodíval. „Poznám ji. Byla cítit i z těch dopisů, i když jen slabý náznak. Došlo mi to před pár dny, když jsme měli lektvary a měli společný kotlík."

„Aha," zamumlal jsem ne příliš chytře, ale byl jsem ohromen, neboť za těch pár minut po mně ještě nevrhl žádnou kletbu, i když věděl už od začátku, kdo přijde.

„No, tak já zas půjdu," hlesl jsem a začal se otáčet.

„Cože?" vyhrkl Draco a konečně se na mě otočil. Jeho krásná tvář byla zkřivená nechápavě svraštělým obočím.

„Ocenil bych, kdyby sis to nechal pro sebe, ale pokud mě budeš chtít před celou školou ztrapnit..." Pokrčil jsem ramena v nezájmu, ale celé nitro se mi hroutilo. „Nebude to poprvé, takže to nějak přežiju."

„O čem to mluvíš?" Zmateně potřásl hlavou.

„No, když už víš, že jsem to já, tak jsem předpokládal, že... nebudeš mít zájem, takže... půjdu," koktal jsem, snaže se udržet neutrální výraz.

„Já myslel, že umíš číst, Pottere." Protočil oči a zjemnil tvář slabým úsměvem. Z toho výrazu mě bodlo u srdce, takto se na mě ještě nikdy nepodíval.

„Umím," namítl jsem.

„Tak pokud máš problém s pamětí, tak by sis můj vzkaz měl přečíst znovu, co říkáš?"

Srdce mi udělalo v hrudi kotrmelec. „Takže, tím chceš říct, že..." Oči se mi rozšířily překvapením. Ani v nejdivočejší fantazii by mě nenapadlo, že to, co psal, myslel vážně.

„Jo, mám tě rád, Pot – Harry," řekl s upřímností v hlase a zkrátil vzdálenost, jež nás dělila, aby mě mohl opatrně obejmout.

Po včerejším smutném konci jedna pohodová sladkost. Doufám, že se vám líbila.