Slovíčkaření ✔ (Drarry Czech)

#41 - Strach

„Dneska se pobavíme, Harry," zvolal vesele Ron, když si ke mně přisedl při obědě. Vlastně mě překvapovalo, že přišel později než já, obvykle si už nandaval na talíř přídavek, když já sotva žvýkal první sousto. „Sleduj hadí stůl."

„Co jsi jim provedl?" zeptal jsem se a nakrčil čelo zvědavostí. Doufal jsem, že ať to bylo cokoliv, že to Dracovi neublíží. Vrhl jsem na něj rychlý úsměv, aniž by si ho někdo všiml a srdce se mi zatetelilo, když mu v jeho malfoyovské masce změkly oči při pohledu na mě. Nikdo netušil, že už se několik měsíců tajně scházíme a šeptem si sdělujeme vzájemná láskyplná slovíčka.

„No, to bys nevymyslel. Dean zaklel Crabba, strčil ho do přístěnku na košťata a vypil mnoholičný -" začal vysvětlovat, ale já ho zarazil.

„To je Dean vedle Malfoye?" Srdce mi začalo nekontrolovaně bušit a žaludek se mi podivně stáhl.

„Jo, a to není všechno," horlivě referoval Ron, zatímco rychle doháněl absenci jídla. „Má v kapse veritasérum. Už brzy se dozvíme Malfoyovu nejhorší obavu," prohlásil vítězoslavně a já se roztřásl. To nebylo dobré.

„Jak vás taková hovadina napadla?" zahučel jsem a jen tupci by ušel můj hysterický podtón. Vyhledal jsem svým vyděšeným pohledem šedé oči, které na mě hledaly se vší láskou a cítil, jak se mi okolo krku utahuje smyčka a nedostává se mi dechu. Telepaticky jsem k němu vysílal prosby, ať nepije ten džus, co akorát nesl ke svým ústům, protože jsem tušil, že neuvěří, že v tom nemám prsty.

„Bude to sranda, uvidíš," přesvědčoval mě. „Sleduj." Polkl poslední sousto a narovnal se. „Hej, Malfoyi," křikl tak hlasitě, že ho museli slyšet až v Prasinkách.

„Rone, kašli na to," přesvědčoval jsem ho, tahaje za rukáv jeho hábitu a všiml si, jak Draco s opovržlivým pohledem zapíchl své oči do mého kamaráda.

„Z čeho máš na světě největší strach?" vychrlil Ron, aniž by bral na vědomí cokoliv, co jsem se snažil říci nebo udělat.

„Z toho, že by můj otec zjistil, že miluju Harryho Pottera a řekl by to Ty-Víš-Komu," odpověděl bez zaváhání a jeho už tak bledá tvář sinala s každým dalším slovem a oči třeštil v šoku. Tak vyděšený výraz jsem u něj nikdy neviděl. S hrůzou si dal ruce před ústa a vsadil bych se, že kdyby mohl, tak se propadne do země. V očích se mu zatřpytily slzy. V celé síni panovalo tak hluboké ticho, že kdyby spadl na zem špendlík, znělo by to jako dusot obra po mramorové dlažbě. Všechny oči ve Velké síni byly upřeny na Draca a Snape u učitelského stolu vypadal, že buď omdlí vzteky nebo zabije nás oba. Jeho bledá tvář měla odstín rajčete, jak se klepal z nepříčetné zlosti.

„To myslíš vážně, Draco?" zahučela Parkinsonová do ticha a její otázka zněla jako šlehnutí biče. „Vážně miluješ Pottera?"

„Ano," souhlasil a po jeho bledých tvářích stekly první slzy.

„To je odporný," vyprskla znechuceně. „Ještě řekni, že mu ho strkáš do zadku!" Naznačila dávení a u zmijozelského stolu se ozval smích, jenž se ztišil hned, jak se Draco nadechl k odpovědi.

„Ne, to on mně," přiznal a rozplakal se naplno. Vystřelil z Velké síně rychlostí blesku a já si sotva stihl všimnout, že má ve tváři výraz štvaného zvířete. To už jsem se zvedal na nohy, připraven za ním vyrazit. Všechny oči se pro změnu zapíchly do mne, ale absolutně jsem je nevnímal. Potřeboval jsem urychleně běžet za ním.

„Harry," pronesl zhrozeně Ron a v jeho hlase bylo znát stejné znechucení, jako dala najevo Pansy, „ty vážně šukáš Malfoye?"

„Ty jsi takový idiot, Rone," zavrčel jsem a vyrazil za Dracem, vytahuje cestou Pobertův plánek. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zašeptal jsem a poklepal na pergamen. Nebylo těžké ho najít, protože všechny stopy kromě mých a jeho byly ve Velké síni. Utíkal jsem do umývárny Ufňukané Uršuly, jako by mi na paty dýchal drak. „Draco!" Rychle jsem k němu přiskočil a objal ho. Seděl na zemi v jedné z posledních kabinek a tvář měl celou ulepenou od slz, které mu stále stékaly z očí.

„Jdi pryč!" Snažil se mě úderem do hrudníku odehnat, ale byl tak vyčerpaný pláčem, že jeho chabý pokus postrádal potřebnou razanci.

„Přísahám, že jsem to nevěděl." Hladil jsem ho po vlasech a tiskl k sobě, čekaje, až povolí ztuhlou polohu a opře se o mě. Nemusel jsem čekat dlouho a on se křečovitě chytl mého hábitu a hlavu mi zabořil do ramene.

„On nás oba zabije," zoufale štkal. „N-nepřežijeme ani týden!"

„Nezabije," konejšivě jsem odporoval tichým tónem. Netušil jsem, zda má na mysli Luciuse nebo Voldemorta, ale to nebylo důležité.

„Právě jsem veřejně přiznal, že je můj otec Smrtijed a že tě miluju. Do večera otec dostane aspoň tucet sov. Zabije nás oba." Jeho zoufalství bylo takřka hmatatelné. „Mám strach, Harry," přiznal a zvedl hlavu, aby se setkal s mýma očima. 

Dal jsem do svého pohledu veškerou odvahu, kterou jsem někde posbíral. „Nikdo se tě nedotkne," slíbil jsem slavnostním hlasem. „Nedovolím to. Miluju tě, Draco. Ochráním tě."

Vlastně nevím, jestli to má happyend nebo ne, ale... vyberte si, co se vám hodí líp. :D