Slovíčkaření ✔ (Drarry Czech)

#58 - Ledový čaj

Věnováno Lorieta9.

„Harry, myslíš, že to můžeme přežít?“ zašeptal Draco poté, co jsem vyšel ven z ředitelny a oklepával jsem se po náporu Snapeových vzpomínek, jež jsem zahlédl v Brumbálově myslánce.

Nemohl jsem tomu uvěřit, celých sedm let jsem žil v tom, že mě Snape nenávidí a že zradil. Vůbec by mě nenapadlo, jak těžký musel mít život. Žít na okraji všech, předstírat tolik věcí. Zabít jediného člověka, který mu věřil… a položit pro mě život. Cítil jsem se naprosto prázdný, ale spousta věcí mi do sebe v hlavě zapadla a já si byl jistý, co musím udělat. Hermiona, Ron a Draco na mě čekali před ředitelnou a propalovali mě starostlivými pohledy.

„Samozřejmě, že ano,“ zalhal jsem a vynaložil veškeré své úsilí na sebevědomý úsměv. Pohladil jsem ho po tváři a posadil jsem se s ním vedle Rona a Hermiony. Oni přežijí. Já ne. Všichni jsme to tušili, ale já jsem to odmítal říci nahlas.

Jako kdybych tím, že to nevyslovím nahlas, snad mohl oddálit nevyhnutelné anebo to tím zrušit.

…neboť ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává živ.

Bylo to tak prosté a jednoduché, až jsem byl překvapen, že mi to samotnému nedošlo. Vše dávalo najednou úplně jasný smysl.

„Samozřejmě, že to přežijeme,“ prohlásil jsem a pevně pohlédl do tří špinavých tváří, a Draca chytil za ruku, pevně stiskaje jeho prsty. Potřeboval jsem cítit, že je se mnou, alespoň na malou chvíli. „Až tohle všechno skončí, pojedeme na dovolenou. Dlouhou dovolenou, co říkáte?“

„To je perfektní nápad,“ vzlykla Hermiona, opírajíc si hlavu o Ronovo rameno. „Kam pojedeme?“

„Někam na pláž, k moři,“ zasnil se Ron. „Mám po krk britského počasí, pořád jen prší. Chci se nahřát na sluníčku.“

„Vyskáčou ti pihy, Weasleyi,“ zabrblal Draco a já se neubránil uchechtnutí.

„A ty se spálíš,“ odrazil Ron a… vážně na něj vyplázl jazyk?

„Náhodou je to fajn nápad,“ souhlasil jsem s Hermionou. „Plácneme se na lehátka na pláž, budeme poslouchat šumění moře a z vysokých namražených sklenic budeme popíjet mojito a ledový čaj.“

„To zní s-skvěle,“ vydechla Hermiona a z jejího hrdla vyšel další vzlyk. Moc době věděla, že se je snažím utěšit, i když bych zřejmě spíš potřeboval útěchu já sám.

„Nemám rád ledový čaj,“ zamručel Ron a objal čarodějku pevněji. „Radši si dám máslový ležák.“

„Když ti to udělá radost…“ Pokrčil jsem ramena a zvážněl jsem. „Musím jít.“

„Nepustím tě,“ fňukl Draco, který stejně jako ostatní věděl, že jen na chvíli zdržuji chvíli, kdy budu muset opustit bezpečí hradu a vyrazit za Voldemortem.

„Vrátím se,“ šeptl jsem do jeho vlasů, které jsem políbil. Začal jsem pociťovat ledovou nervozitu, která můj žaludek sevřela v ledové pěsti.

„Co ses dozvěděl?“ zeptal se Ron tiše. V jeho hnědozelených očích jsem viděl záblesk obav a smutku, který mě zahřál u srdce.

„Vím, proč slyším viteály… a proč umím hadí jazyk,“ odpověděl jsem těžce a stiskl Draca ještě víc. Obrátil jsem se na Hermionu. „Tušil jsem to... a myslím, že ty už to víš nějakou dobu taky.“

„Půjdu s tebou,“ nabídla se, vzlykajíc Ronovi do ramene. 

„Ne, půjdu já,“ ozval se rozhodným hlasem Draco.

„Půjdeme všichni,“ usadil je Ron a já se usmál nad pocitem tepla, který zalil mou duši.

„Zůstanete všichni tady. Ještě máte úkol, zapomněli jste?“ Zvedl jsem se na nohy a ostatní se po mém vzoru také postavili.

„Ale –“ Draco se pokusil o námitku, já však na něj upřel prosebný pohled, ať mi to nedělá ještě těžší.

„Zbývá už jen had,“ připomněl jsem jim, aniž bych se přestal vpíjet do těch nádherných šedých očí, jež na mě oddaně hleděly přes slzavý závoj. Chtěl jsem si je vtisknout do paměti tak, abych před smrtí viděl něco krásného. „Zabijte hada.“ Zhluboka jsem se nadechl a objal Rona s Hermionou, než jsem se otočil zpět k Dracovi, který nepokrytě plakal a stál jako hromádka neštěstí.

„Nechoď tam,“ prosil mě a vrhl se mi okolo krku.

„Buď opatrný, zlato. Zítra nás čeká velké balení, večer už chci ledový čaj na pláži,“ zamumlal jsem a s hladovou potřebou ho políbil.

„Jsi idiot, Pottere.“ Navzdory situaci se zoufale zasmál.

„Vrátím se. Miluju tě,“ slíbil jsem a v kapse jsem ucítil zlatonku. V tu chvíli jsem věděl, že nelžu.

„To bych ti radil.“

Vážně zase happyend? :D Musím se vzpamatovat, už chybí jen pár posledních povídek. :D