Smrtí políbená

[7]

Srdce mi tlouklo jako o závod a můj pud sebezáchovy křičel 'nebezpečí'. Ale navzdory tomu všemu, jeho blízkost vyslala vlnu horka celým mým tělem.

Draven se odtáhnul a upřel pohled do mých očí. Studovala jsem jeho tvář a přemýšlela co přesně je na něm tak provokujícícho. On sám ve mně vyvolával dost divokou odezvu jen svým zjevem. Ani nemusel křičet, nebo mě znehybňovat u zdi.

Začal mi palcem ruky, kterou mě svíral, ppřejíždět po straně hrdla a můj tep vyletěl až někam do oblak. Koutek jeho úst se pozvedl ve zřejmém pobavení. Moc dobře věděl, co dělá.

„Ušetřil jsem tvojí duši. Teď patříš mně," řekl tiše, hlasem o něco hlubším než obvykle.

Párkrát jsem zamrkala, ve snaze zpracovat tu informaci. „Takže co? Měla bych ti snad ještě být vděčná?" zeptala jsem se podrážděně.

„Mohla by ses o to pokusit," chvíli přemýšlel než pokračoval, „pokud si na to vezmeš krajkové prádlo a dostanu taneček na klíně, rozhodně budu mít pocit zadostiučinění."

Cože?

Zamračila jsem se na něj. „Na to zapomeň."

Pustil má zápěstí a sjel lehkým pohybem po celé delce jedné mojí paže. „Preferuju černou," dodal, jako by mojí předchozí poznámku neslyšel.

Pracně jsem ignorovala jeho dotyky a možná až příliš afektovaně si odfrkla. „To. Se. Nestane." Vyslovovala jsem pomalu a zřetelně, aby tomu porozuměl.

Pak se na mě lstivě usmál. „Řekněme, že by to mohla být má výhra v sázce." Jeho dlaň teď přistála na mém boku. Rychle jsem ho přes ní plácla.

„Ó, to jako vážně? A jaký výhody by z toho plynuly pro mě?" Nenechám se přece unést a ještě se pak donutit k tomu, abych mu tady polonahá tančila.

Pokrčil rameny. „Jedno přání, které můžeš předem považovat za splněné."

Pozorovala jsem jeho tvář a hledala náznak lži. Tohle musela být past.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevěřím ti. Ne... Rozhodně ne." Pak jsem si odkašlala a zeptala se: „A čeho by se ta sázka týkala?"

Draven se odtáhl a na rtech se mu rozlil ďábelský úsměv. „Takže jsem upoutal tvoji pozornost?"

Jak se to stalo? Od stavu naprostého běsnění jsem se dostala ke smlouvání s ďáblem. I přesto, že už se mě nědotýkal stál pořád nebezpečně blízko a skláněl se nade mnou, jako by byl připravený mě zastavit, pokud bych se odhodlala k jakékoliv podezřelé akci.

„Možná," prohodila jsem neurčitě a mapovala očima prostor kolem sebe.

Vedle mojí hlavy přistála ruka, kterou se zapřel o zeď a zabránil mi tak v jakýchkoliv útěkových manévrech. Přesně věděl, na co jsem se chystala.

„Jedna hra. Porazíš mě v kulečníku a vítězství je tvoje," prohodil s pozdviženým obočím.

No, tak to nebyl zrovna můj šťastný den. Pokud jsem hrála dohromady třikrát, tak to bylo moc. „Budu o tom přemýšlet."

Naklonil se ke mně blíž a v jeho různobarevných očích teď byla jasně vepsaná výzva. „To není odpověď."

A v ten moment jsem byla zachráněná cizincem, který rozrazil dveře. Chvíli na nás koukal a pak se s potměšilým úsměvem zeptal: „Něco jsem přerušil?"

Nebyl tak vysoký jako pan 'jsem velkej temnej bubák', ale i tak byl poměrně urostlý a svalnatý. Měl dělší hnědé vlasy, stažené do culíku a zelené oči.

Draven se ode mě odtáhnul a zamračil se na něj. „Trefil ses, Aidene. Co tady chceš?"

Ten teď ovšem věnoval dlouhý pohled mě a mému sporému oděvu a trochu se zapomněl. Probralo ho až hlasité odkašlání z úst druhého muže.

Aiden se tvářil trochu ustrašeně, když rychle vyhrknul: „Nevěděl jsem, že už jsi zpátky. Přišel jsem vyvenčit Orthose."

Následovalo hlasité zapískání, při kterém mi skoro zalehlo v uších.

V prvním patře se ozval rachot následovaný dupáním po schodech. Odtáhla jsem se od zdi a podívala se směrem odkud zvuky vycházely.

Jako velká voda se teď na mě hrnul obrovský pes. Výškou by odpovídal plemenu dogy, ale mohutnou stavbou těla a lebky spíš rotvajlerovi. Už mě ani tolik nepřekvapily černé oči, které vypadaly skutečně démonicky. Spíš to byla jeho rudá srst, co mě vážně zarazilo.

Ale kdo by měl čas rozjímat nad jeho zabarvením? Orthos na mě bez jakéhokoliv otálení skočil a povalil mě na zem. Z hrdla se mi vydral zpanikařený výkřik. V tenhle moment už jsem mohla být mrtvá, pokud by mě chtěl zakousnout. Ale pes se nejspíš jen rozhodl, že potřebuju důkladně omýt, takže mi začal olizovat obličej.

Draven ho ode mě odtáhl za kovový obojek. „Beru ho s sebou. Postarej se o ní." Z nějakého důvodu mi teď připadalo, že je zase naštvaný. Nevěnoval mi jediný pohled.

Kdo se v tomhle zatraceném chlapovi měl vyznat? Jeho nálady se střídaly rychleji než počasí... A teď mě ještě pověsil na krk někomu jinému.

Aiden vypadal zmateně. „Co s ní sakra mám dělat?"

Pokojem se rozlehlo popuzené odfrknutí. „Ubytuj jí a nenech jí utéct. Mělo by to bejt jednoduchý."

V tu chvíli na něj byla skutečně podívaná. Mohutná posta v černém plášti, se všemi těmi tetováními, piercingy, černýma podholenýma vlasama a uhrančivýma očima. Ještě k tomu s démonickým psem po boku. Vzbuzoval respekt už jen svým zjevem.

„A neposer to. Víš, jak jsi dopadnul minule." S těmi slovy prostě odkráčel, s Orthosem v závěsu, ze dveří.