Smrtí políbená

[16]

Chris

Jak jsem tam tak seděla na lince a snažila se pochopit co se před chvílí stalo, napadla mě jedna dost důležitá otázka.

Bylo by možné zabít samotnou Smrt?

Odpověď jsem neměla, ale rozhodně bych to alespoň mohla otestovat v praxi.

Nakonec jsem s rezignovaným povzdechem slezla dolů. I přes veškerou svoji naštvanost na Dravena a jeho panovačné manýry jsem si došla do pokoje obléknout jedinou podprsenku, kterou jsem měla k dispozici. Je fakt, že jsem nemohla tušit, kdo další se v domě ukáže a chodit tady takhle vystavená nebyl zrovna nejlepší nápad.

Poté jsem se odebrala zpátky do kuchyně a začala si připravovat snídani. Orthos, který vždy věděl kdy se ukázat, ode mě vyloudil několik koleček salámu. Navzdory jeho pekelnému vzhledu, se choval jako naprosto normální pes a chtě nechtě mi tak trochu přirůstal k srdci. Ale o svoje jídlo jsem se nehodlala dělit, takže jsem ho nakonec vyhnala velkými prosklenými dveřmi na zahradu.

Díky tomu jsem zjistila, že je hned za domem veliká zastřešená terasa se zahradním nábytkem. Natěšeně jsem si nandala vajíčka se slaninou na talíř a rozhodla se posnídat venku. Usadila jsem se s jídlem u velkého stolu a vychutnávala jsem si okolní výhled, plný zeleně a stromů. Byl slunečný den, vítr se proháněl okolo a občas mi načechral vlasy. Najednou mi připadalo, že tyhle banality mi tady možná pomůžou udržet si zdravý rozum. Konečně jsem si teď připadala trochu uvolněně.

Což bylo asi hloupé vzhledem k tomu, že jsem včera byla unesená. Moje kamarádka Sam určitě musí touhle dobou vyšilovat, jestli jsem v pořádku, a rodiče o tom ještě pravděpodobně nevědí. Nějak jsem si neuměla představit jejich reakci. Za každých okolností byli chladní a rezervovaní. Matčin obličej vyplněný botoxem určitě pukne, pokud se jen trochu zamračí. A otec? Ten nejspíš zavolá policii, aby to vyřešila za něj. Pak se oba opijí. Každý v jiné místnosti, aby si nemuseli navzájem sdělovat své pocity.

Snažila jsem se nějak zaplašit ty chmurné myšlenky a vymyslet něco, čím bych se zaměstnala. Bylo tak trochu zvláštní nemít co na práci, nebo nemuset chodit do školy. Nějak jsem najednou nevěděla, co si počnu s volným časem. Rozhodně by možná nebylo od věci porozhlédnout se po domě a zjistit, jestli se tu někde nenachází kulečníkový stůl, abych mohla trochu trénovat. Předpokládala jsem, že když Draven sám tuhle hru navrhnul, ta zpropadená věc tu někde bude.

Z mých úvah mě ovšem vytrhl známý hlas.

„Užíváš si to tu?" zeptal se Aiden. Stál ve dveřích domu a pozoroval mě s nečitelným výrazem.

Překvapeně jsem zamrkala. „Jsi v pořádku!" vydechla jsem nakonec úlevně. „Bála jsem se, že tě Draven za můj útěk potrestal."

Přikývl. „To taky udělal." Pak přišel ke stolu a usadil se naproti mně.

Zamaračila jsem se. Neviděla jsem na něm jedinou modřinu, nebo jiné šrámy. „Asi bych se neměla ptát, co přesně se stalo. Ale určitě se ti chci omluvit. Nebylo to vůči tobě fér. Já... Prostě jsem se odtud chtěla dostat zpátky domů."

Aiden to jen odmávnul rukou. „Já ti rozumím. Kdybych měl šanci utéct z Podsvětí pryč, tak ji taky využiju."

Docela mě překvapilo jak je chápavý. Spíš jsem čekala, že na mě bude křičet. „Děkuju," prohodila jsem s vděčným úsměvem.

„Takže je něco co pro tebe můžu udělat?"

„Cože?" odpověděla jsem mu otázkou. Z té změny tématu jsem byla zmatená.

Aiden se lehce usmál. „Draven trval na tom, že pro tebe mám udělat cokoliv, co bys potřebovala. Tak jsem tady, abych se informoval."

Tak to mě překvapilo. Ne, víc než to. Byla jsem vážně ohromená. Proč se najednou staral o to, jestli mi něco nechybí? V noci ode mě utekl a ráno jsem ho naštvala. Nějak jsem od něj nečekala jakýkoliv projev péče o moje pohodlí. Byť se toho tedy sám nezúčastnil.

„Upřímně řečeno mě zrovna teď nic nenapadá." Pokrčila jsem rameny. „Ledaže bys pro mě měl odpovědi," nadhodila jsem s jasně znatelnou nadějí v hlase.

„Nejsem si jistý, že ti dokážu pomoci zrovna v tomhle ohledu... Ale zkus to," řekl s lehkým úsměvem.

Chvíli jsem upírala pohled do klína a nervózně si pohrávala s prsty. Pak jsem k němu konečně vzhlédla. „Víš něco o Dravenovi? O tom jak se stal Smrtí? Předpokládám, že s tím prokletím se člověk nerodí, ne?"

Brunet naproti mně se lehce zamračil. „Jak už sis asi všimla my dva nejsme zrovna přátelé. Nevím o něm o moc víc, než ty. Ale pokud se nepletu, tak by tvoje úvaha měla být správná. Je to prokletí. Nenarodil se jako Bůh nebo nějaké mýtické stvoření. Někde na začátku musel být zřejmě člověkem. Ale jak říkám, jsou to pouze mé domněnky. Jestli to chceš vědět s jistotou, rozhodně se musíš zeptat jeho."

To jsem tak nějak čekala. Ale víc informací bych se dozvěděla od tohodle dřevěného stolu přede mnou, než od Dravena. Možná, kdybych ho přivázala a mučila... Tak bych... Tak bych... Moment, co jsem to chtěla?

„Málem bych zapomněl. Mám ti předat tohle," vyrušil mě z mých představ Aiden.

Vzala jsem si od něj podávanou krabičku a překvapeně zalapala po dechu, když jsem nakoukla dovnitř. Podívala jsem se zpět na muže před sebou. „To jako vážně?"

Aiden pozvedl dlaně v obranném gestu. „Bližší informace jsem nedostal. Měl by u toho být vzkaz."

Přikývla jsem. „Dobře. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, jestli v tomhle přehnaně velkým baráku někde najdu kulečníkovej stůl?"

Obočí mu vyletělo minimálně do poloviny čela. „Jo, v přízemí jeden je."

„Hraješ?"

„Ještě za života jsem v tom býval opravdu přeborník, ale dlouho jsem k tomu neměl příležitost." Pokrčil rameny.

Ďábelsky jsem se na něj usmála. „Pak tedy od tebe potřebuju první laskavost. Musíš mě to naučit jak nejlíp to půjde."

„Udělám co bude v mých silách. Kdy chceš začít? Mám teď ještě nějakou práci," vysvětlil mi.

„Co nejdřív," řekla jsem nadšeně. Vážně jsem skoro začínala pociťovat naději, že se tohle ubírá správným směrem.

Aiden přikývl. „Dobře, pak si tě najdu," slíbil mi a odporoučel se zpátky do domu za svými povinnostmi.

Až po chvíli rozjímání v tichu, jsem si troufla upřít svou pozornost zpět k té krabičce v mých rukách. Vyndala jsem starožitný náhrdelník a prohlížela si ho. Řetízek byl jemný a krásně vyvedený. Přívěšek byl v podstatě jeden velký onyx ve tvaru slzy, zasazený do stříbra, které v ozdobných liniích kopírovalo tvar černého kamene.

Vytáhla jsem list papíru, který byl složený pod šperkem.

Má malá bestie,

chci vidět, že tuhle věc nosíš na tom svém zpropadeném krčku, jinak ti s ním zakroutím. Až zase příjdou Přeludy, budu o tom díky náhrdelníku vědět a vrátím se k tobě. Takže je to pro tvoje vlastní dobro.

Ne. Nesnaž se mi odporovat.

Ne.

D.

Zmateně jsem párkrát zamrkala nad tím vzkazem a pak si ho přečetla ještě třikrát. A poté mě napadlo otočit list.

PS: Až prohraješ, tak tě jako gesto dobré vůle nechám vybrat barvu spodního prádla.