Smrtí políbená

[13]

I ve spánku jsem ucítila jak mým tělem projela vlna bolesti. Zdálo se mi o těch podivných černých příšerách s očima bez víček. Vypadaly tak reálně... I přestože to byl sen, prostupovala mnou čirá hrůza. Vylézaly z temné díry uprostřed stropu a rozlévaly se všude po pokoji. Šly po mně a já se nemohla hýbat.

Několikrát jsem zamrkala a došlo mi, že to není sen. Tohle se skutečně dělo.

Orthos seskočil z postele a zoufale vyl.

Z jejich syčivých skřeků mi zamrzla krev v žilách. S děsivou jistotou mi došlo, že z tohodle se nijak nedostanu. Do očí se mi tlačily slzy, když se ty postavy blížily k mému paralyzovanému tělu. Křičela jsem z plných plic a doufala, že přivolám pomoc.

Najednou se rozrazily dveře do pokoje a dovnitř vtrhl zamračený Draven. „Co se sakra děje?" Rozhlížel se okolo, jako by neviděl nic podezřelého.

Znovu jsem zaječela, když jedna z těch příšer dolezla až k mému tělu a začala mě očichávat, jako by testovala, jestli nejsem zkažené maso.

Smrt několikrát zaklel a překonal vzdálenost mezi námi. Byla jsem zatraceně překvapená, když se posadil na postel a popadl mě do náruče.

Pákrát jsem zamrkala s pohledem upřeným přes jeho rameno a pak ještě nevěřícně potřásla hlavou.

Všechno to bylo pryč.

Proč se tohle dělo? Vídala jsem mrtvé... Jenže to ustalo s příchodem sem, tady byli mrtví všichni. Každopádně tohle mezi moje běžné vidiny rozhodně nepatřilo.

„Co to -" Hlas se mi zlomil.

Dravenovy ruce teď přejížděly po mých zádech nahoru a dolů. „Přeludy. Je to vlna energie, která náhodně prochází městem. V obyvatelích vyvolává děs a strach... Hádův odkaz mrtvým. Zapomněl jsem na to."

Až teď mi došlo, že na sobě má jen černé džíny a já se tisknu k jeho nahému hrudníku. Asi bych měla začít panikařít, ale z nějakého důvodu se mi nechtělo pryč z jeho objetí.

„Na tebe to nepůsobí?" Najednou jsem nevěděla čím zaměstnat své ruce. Všimla jsem si, že Orthos mezitím někam odešel.

Ticho opanovalo místnost na tak dlouho až jsem si myslela, že už neodpoví. Pak si odkašlal a řekl: „Moje prokletí vliv Přeludů ruší. Jako spoustu dalších věcí."

Nemohla jsem identifikovat ten podivný podtón v jeho hlase. Nebyla jsem si jistá, jestli je to zoufalství, bolest, nebo snad vztek?

„Proto to přestalo, když jsi mě objal?" Zkusmo jsem kolem něj omotala své paže a okamžitě ucítila, jak se pod tím dotykem napjal. Nemohla jsem si pomoct. Díky teplu salajícímu z jeho pokožky a jeho hlubokému hlasu jsem k němu byla přitahována, jako můra k plamenu. Což bylo dokonalé přirovnání, protože pokud bych se dostala příliš blízko, nejspíš by mě spálil na prach.

„Jo... Proto," řekl ochraptěle.

Takže to pro mě zřejmě znamenalo, že se nesmím vzdalovat z jeho dosahu, pokud si tím nechci projít znovu. Paráda. „Jak dlouho to potrvá?"

„Na to ti nedokážu odpovědět, když to sám necítím," prohodil s lehkým pobavením v hlase. Jedna z jeho dlaní přejela po mých zádech vzhůru a hravě mě zatahala za vlasy. „Příjdeme na to jen tak, že odejdu pryč."

Zkoušel mě. Jasně.

Upřímně jsem se zrovna dvakrát nehrnula do toho, abych to otestovala. Ty postavy mi naháněly takovou hrůzu, že se o mě pokaždé pokoušely málem infarktové stavy. A pak tu byl ten druhý důvod.

„Zůstaneš?" zeptala jsem se neochotně. Div, že jsem se nemusela kousnout do jazyka, abych to dokázala vyslovit nahlas.

„Na chvíli," zaznělo proti mně tiše.

Probouzela se ve mně zvědavost. Tohle bylo poprvé, kdy jsme se nehádali a já měla skoro pocit, že by mi o sobě mohl říct něco víc. „Co ještě tvoje prokletí ovlivňuje?"

Následovalo dlouhé ticho.

Trochu jsem se odtáhla, abych mu viděla do tváře. A zase jsem uvízla v těch jeho očích. Nejspíš mě nikdy nepřestanou fascinovat. Ty syté barvy a to jak bych se v nich dokázala utopit, kdykoliv jsem se střetla s jeho pohledem. Najednou ve mně vyvolávaly touhou zjistit, co se skrývá za tou jeho děsivou maskou. Muselo tam být něco víc.

„Jaké to je být Smrt?" zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou a lehce se zamračil. Určitě jsem ho zase rozčilovala. „Ty se jen tak nevzdáváš, viď? Umíš být pěkně dotěrná."

Tak to mě dopálilo. „Cože? Já se tady jenom snažím -"

Umlčel mě svými ústy. Líbal mě dravě a hladově, jako by mě chtěl potrestat za moji zvědavost. Během vteřiny se mé myšlenky rozutekly do všech stran a já si nebyla schopná vzpomenout, co jsem to vlastně chtěla říct. Pootevřela jsem rty a on na mě zaútočil svým jazykem. Všechno uvnitř mě se rozpadalo na molekuly ničeho.

Zajela jsem mu rukama do vlasů a lehce zatahala. V odpověď mu uniklo hrdelní zavrčení. Popadl mě oběma rukama v pase a vysadil mě na svůj klín. Omotala jsem kolem něj ruce i nohy a naprosto se ztratila v našem polibku. Bylo to jako vlna jeho osobnosti, která mě naprosto smetla.

Někde v pozadí jsem uslyšela sten, který nejspíš patřil mně. Draven zaryl prsty do mých boků a rty sjel na můj krk. Zaklonila jsem hlavu a celým mým tělem putovaly vlny chvění z toho, jak ochutnával mou kůži jazykem. Zarývala jsem mu nehty do ramen a prohýbala se v zádech, abych se k němu přitiskla blíž.

Dobrý bože, tohle bylo jako droga. Ne, on byl jako droga. A já chtěla víc.

I když jsem věděla, že je to pro mě škodlivé.

Jako lusknutím prstu bylo po všem. Draven mě odhodil na postel, sebral se a vypochodoval z místnosti. Dveřmi za sebou práskl tak silně, až poskočily v pantech.

Ležela jsem tam a zmateně zírala před sebe.

Co se to právě stalo?