Smrtí políbená

[11]

Moje myšlenky přerušil hluboký nelidský řev a hlasité rány, ozývající se z vedlejší místnosti.

Všichni satyrové se teď vyplašeně dívali na jediný východ, který tu byl. Zamrzli v pohybu, jako by nevěřili tomu, co slyší. Probrali se až ve chvíli, kdy se dveře prudce rozrazily a s prásknutím se zastavily až o zeď. Div, že nevylítly z pantů.

Myslím, že jsem se rozbrečela úlevou.

Draven tam stál se svou věrnou kosou po boku a vypadal jako ztělesněný bůh pomsty. Neměl na sobě plášť, ale džíny, tričko a koženou bundu. To vše v černé, jak jinak. Jeho oblečení i ostří zbraně zdobily cákance krve.

Pohledem zabloudil ke mně. Obočí se mu slila v jednu linku a čelist zaťal tak silně, až mu zacukalo ve tváři. Pak jeho zrak dopadl na hlouček satyrů.

„Takže, kdo se tady dneska chystal umřít?" zeptal se. Na rtech mu pohrával jeho typický děsivý úšklebek. Pak si líně protáhl krk na obě strany, jako když se šelma připravuje do boje.

Kolem jeho nohou prošel Orthos. Pomalu postupoval vpřed, s vyceněnými tesáky a výhružným vrčením.

Celá skupina mužů začala vyplašeně ustupovat.

Raději jsem se po zemi odplazila dál od centra dění.

„Tohle je nedorozumění. Určitě!" prohlásil ten, který mě před chvílí uhodil a zvedl ruce v obranném gestu.

Draven tiše pronesl nějaký výraz v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Evidentně to byl příkaz pro Orthose, protože ten se rozeběhl a zakousnul se satyrovi do stehna. Místností se rozlehl hlasitý řev.

„Mohl bych to udělat rychle a bezbolestně.... To je pravda." prohodil můj zachránce skoro znuděným tónem a vykročil do místnosti. „Ale nač se připravovat o veškerou zábavu?"

S těmi slovy se rozmáchl svou kosou. Projela hrdlem prvního zbabělce, který chtěl utéct. Bylo to, jako sledovat smrtící tanec. Pohyboval se efektivně, ale i přesto ladně. Každý jeho krok byl promyšlený a účelný. Stínal rohaté hlavy a páral břicha. Většina z nich nestihla ani zakřičet a bylo po všem.

Draven se teď zastavil uprostřed té krvavé lázně, zapřel se o svou zbraň a s ledovým klidem se rozhlížel okolo. „Sakra, to bylo pořád moc rychlý," odtušil nespokojeně.

Moji pozornost upoutal Orthos. S kňučením přiběhl ke mně a olízl mi tvář. Pohladila jsem ho po hlavě a namáhavě se vydrápala do sedu. Ta intenzivní bolest stále neopouštěla mou lebku.

„Ublížili ti," zavrčel Smrt, který už stál přede mnou a podával mi ruku.

Zavrtěla jsem hlavou a okolní svět se rozhoupal. „To nic není."

Přijala jsem jeho pomoc a dost neelegantně se nechala vytáhnout do stoje. Shlédla jsem na své tělo a zjistila, že vypadám, jako by se po mně prošel někdo se sekačkou. Sukně byla špinavá a zničená, na několika místech byly díry. Ale všemu rozhodně kraloval natržený korzet, který teď skutečně odhaloval až příliš velkou část mých ňader.

„Vezmi si to."

Zmateně jsem zamrkala na nabízenou bundu v Dravenově ruce. Popuzeně si odfrknul, když jsem nereagovala, a usadil ji na mých ramenou.

Těsně jsem k sobě přitáhla klopy, abych se zakryla a sledovala jeho výraz. Rozhodně vypadal rozčíleně.

Pak se ke mně naklonil, tak blízko až se naše nosy skoro dotýkaly. „Už nikdy mi nelži. Vidím ten obtisk na tvojí tváři ještě teď," zavrčel a odtáhnul se. Svaly v jeho obličeji opět zacukaly, jak pevně svíral čelisti k sobě. Doslova jsem cítila jak z něj hněv srší do všech stran... Až mě to donutilo o krok ustoupit.

Ten nejprotivnější zachránce pod sluncem. Skutečně.

„Jdeme," zavelel stroze a vyrazil ven z místnosti. Orthos nelenil a následoval svého pána.

Zhluboka jsem si povzdechla, když mi došlo, že se slovem nezmínil o mém útěku... Nebo o tom jak mě tu našel. Tuhle řeč si nejspíš schovával jako zlatý hřeb programu až se vrátíme k němu domů.

Vůbec jsem se na to netěšila.