Dotkni se mé duše

•45•

Zdálo se mi o dni, který změnil můj život. O té proklaté cestě autem. Znovu jsme vjeli do křižovatky a já se podívala doprava. Přímo proti mně se řítilo auto. Objala jsem si břicho v marné snaze nějak ochránit své nenarozené dítě. Křičela jsem... Tak strašně jsem křičela, než přišel náraz a tma.

Někdo mnou třásl. Zmateně jsem zamrkala na muže před sebou. Pak mi došlo, že mi po tváři stékají slzy. V ten moment už jsem byla v Jordově objetí.

„To je v pořádku, Hayley... Nic se neděje," šeptal mi do ucha.

Seděl se mnou na rozloženém gauči v obýváku a v krbu hořel oheň. Musela jsem být mimo několik hodin, protože venku už se mezitím setmělo. Ani jsem se nepozastavovala nad tím, že už nejsem u Jodie, ale zpátky v Jordově domě. Křečovitě jsem svírala jeho tričko a obličej zabořila do jeho krku. Celou tvář jsem stále měla v jednom ohni z toho jak mě Sean zbil, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem být Jordovi na blízku. Cítit ho... V tuhle chvíli byl jako záchranné lano mezi mnou a mým zdravým rozumem.

Hladil mě po zádech a dával mi tolik času kolik jsem jen potřebovala. Můj pláč postupně přešel do nehlasných otřesů těla.

A pořád byl tady a držel mě, jako by to bylo to jediné na čem záleží.

„Řekni, že mě neopustíš," vydechla jsem tiše.

V mých vlasech přistál polibek. „Neopustím tě... Jsem tady a už nikam neodejdu." Jeho hlas byl zvláštně ochraptělý. Jako by pro něj bylo příliš obtížné ta slova pronášet nahlas. Přivinul mě k sobě ještě těsněji. „Jsi v bezpečí. Nedovolím, aby ti ještě někdy ublížil. Rozumíš?"

Má mysl měla problém zpracovat jeho slova. Věděl, že to byl Sean? „Jodie ti to řekla?"

Jeho tělo se pod mýma rukama napjalo. Mlčel tak dlouho, až jsem si skoro myslela, že neodpoví. Nakonec pronesl: „Řekla. Byl jsem mu vysvětlit, že tohle už se víckrát nestane..."

To mě trochu vyděsilo. Odtáhla jsem se, abych mu viděla do očí. „Nezabil jsi ho, že ne?"

Pozoroval mou tvář a zatínal u toho čelist. Poznala jsem na něm, že v sobě zadržuje vztek. Došlo mi, že je to kvůli těm podlitinám, které mi způsobil Sean. „Ne, ale možná jsem měl," zavrčel.

„Šel bys do vězení, ty blázne. Co bych si pak bez tebe počala?"

Zamračil se. „I tak by asi stálo za to..." Pohladil mě po tváři - po té, která nebyla poznamenaná. „Chápu, že máš dost zásadní problémy s důvěrou, ale měla jsi mi o něm říct. O tom, že je chlastem nasáklej psychopat." I když se nejspíš snažil, slyšela jsem z jeho hlasu lehké podráždění.

„Nikdy bys mi nedovolil za ním jít."

„To máš pravdu."

„Potřebovala jsem s ním mluvit... A taky si vyjasnit, že je mezi námi konec. Příští týden podám žádost o rozvod," pronesla jsem pevným hlasem. Měla jsem to udělat už dávno, ale nikdy jsem neměla dostatek financí na vlastní bydlení a nechtěla jsem být komukoliv na obtíž.

„Pomůžu ti. Nejsi na to sama, Hayley," prohodil tiše, jako by mi snad znovu četl myšlenky. Stisknul pevně mou dlaň a věnoval mi tak trochu smutný úsměv.

Zkoumavě mě pozoroval a čekal na má další slova.

Natulila jsem se zády k němu a pokrčila nohy v kolenou. Okamžitě mě objal svými mohutnými pažemi. Připadala jsem si vedle něj tak malá a křehká... Byl jako můj štít. Chtěl mě chránit před vším, co by mohlo přijít, a to bylo zvláštně uklidňující. S ním jsem se opravdu cítila v bezpečí. Mohla jsem se volně nadechnout, přestat se strachovat. Udělal pro mě víc než kdokoliv jiný v mém životě.

Zasloužil si vědět všechno.

Na prázdno jsem polkla a pak začala tiše mluvit: „Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství, když se stala ta autonehoda. Byla to Seanova chyba... Celou dobu mi tajil, že se tenkrát před jízdou napil. Kvůli tomu jsem se tam vrátila. Našla jsem výsledky krevních testů a chtěla jsem od něj slyšet doznání... Nebo snad jakýkoliv náznak lítosti. Uznávám, že to bylo naivní."

Jord nic neříkal. Byl tichý a trpělivý, jako pokaždé. Jen mě k sobě přitiskl o něco pevněji.

„Od té nehody pil čím dál víc... Skončila jsem v nemocnici v ohrožení života. Naše dítě nepřežilo, já měla štěstí... To alespoň tvrdili doktoři. Mně to tak tenkrát určitě nepřipadalo. Sean se za mnou nepřišel ani jednou podívat za celou tu zatracenou dobu, co jsem byla odkázaná na pomoc lékařů a skoro nepřetržitě plakala pro našeho chlapečka..." Sotva jsem mluvila, ale najednou jsem měla pocit, že to musí ven. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Všechno jsem to dusila unvnitř a užírala se tím den po dni, hodinu po hodině.

„Ten zatracenej bastard. Měl jsem mu naložit víc," zamumlal za mnou Jord a políbil mě do vlasů.

Tak trochu jsem se usmála. Tohle byl rozhodně dost chlapský způsob jak projevit starost.

Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla pokračovat. „Každý den mi to připomínal a předhazoval mi, že je to moje chyba. Že jsem nebyla dost silná na to, aby naše dítě přežilo. Pak mě podvedl. Poprvé jsem byla v šoku, pořád jsem si myslela, že to nějak překonáme. Ale opakovalo se to. Zůstala jsem sama. Nechtěla jsem se nikomu svěřit. Sean ve mně svým vlastním způsobem něco zničil. Nedokázala jsem už nikomu..." Hledala jsem to správné slovo.

„Věřit?"

„Věřit," zaznělo z mých úst jako ozvěna. Položila jsem své dlaně na ty jeho a poté k němu vzhlédla. Díval se někam před sebe a mračil se. Vypadal zatraceně vyčerpaně. „Ale to se změnilo, ty jsi to změnil. Byl jsi tak vytrvalý a přesvědčivý... Nechápala jsem to. Vlastně to pořád nechápu. Co na mě sakra vidíš?"

Jeho rty se zvlnily v lehkém úsměvu. Nepodíval se na mě, i když musel vědět, že ho pozoruju. „Vážně si nejsem jistý, Hayley. Je toho tolik... Ale mám skoro pocit, že se to stalo chvíli po tom, co jsi prohlásila, že mě zabiješ. Ta tvoje drzost ve mně vyvolala zvědavost. A pak ses ke mně otočila. Nejspíš se mi na moment zastavilo srdce, když jsem tě před sebou uviděl... Malou rozčílenou zrzku se zelenýma očima. Zčervenala jsi a kousla se do rtu. Byl jsem ztracený. Přesně v tu chvíli sis mě k sobě připoutala už na dobro. Nebylo vyhnutí, nikdy bych se nepřestal snažit."

Můj hrudník se jako obykle začínal svírat strachem... Ale také něčím jiným. Něčím, co bylo zatraceně krásné. Naše pohledy se setkaly.

„Pořád se bojíš?" zeptal se tiše.

„Bojím... Protože sis získal moje srdce a já sakra vůbec nevím, kdy se to stalo," vydechla jsem a kousla se do spodního rtu. Toho jsem ovšem ihned zalitovala, protože byl stále oteklý a zatraceně to bolelo.

Jord se na mě zeširoka usmál a zlehka mě políbil do koutku úst. „Takže jsme na tom stejně, zrzko."