Dotkni se mé duše

•49•

Stála jsem v chodbě a rozhlížela se po okolním nepořádku. Kluci velký nábytek rovnou rozmístili do pokojů, ale krabice plné knih, oblečení, nádobí a dalších věcí rovnali co nejblíže ke dveřím, aby s tím neměli tolik práce.

Což ovšem znamenalo víc práce pro mě.

S povzdechem jsem si došla do lednice pro láhev piva a poté se usadila na jedné z beden vyskládaných na chodbě. Opřela jsem se o zeď a trochu upila. Zdálo se mi skoro jako rozumný nápad počkat až se vrátí Jord, abych tu na to nebyla sama.

Minimálně jsem se alespoň mohla kochat výhledem na jeho zadek, až se bude předklánět ke krabicím.

Nadskočila jsem, když mi v kapse mikiny zazvonil telefon.

Jen na toho chlapa myslím, už mi volá? Občas jsem vážně měla pocit, že je na mě nějakým zvláštním způsobem napojený.

Odložila jsem flašku na zem a přijala hovor. „Pilně pracuju, pilně pracuju!" zahlásila jsem rovnou a culila se u toho. Nebyla jediná šance, že by mě neprokouknul.

„Hayley, to jsem já James. Asi bys měla vědět, že jsme s Jordem v nemocnici."

Můj úsměv opadnul, rychle jsem vstala, nevědomky se kousla do rtu. Zdálo se, že můj mozek není schopný tu informaci zpracovat. „Co se stalo proboha?"

„Hlavně nevyšiluj, jo? Jord má řeznou ránu na břiše a je s tím na šití," odvětil trpělivě, jako by teď bylo vše nad slunce jasné.

Protočila jsem oči a v duchu několikrát zaklela. „A to mě má jako uklidnit?" Stěží jsem ovládala svůj hlas. Za chvíli nejspíš začnu křičet.

„Hayley, bude v pořádku –"

„Kde vás najdu?" přerušila jsem ho rovnou. Na tohle jsem prostě neměla trpělivost.

Když jsem dostala odpověď, tak jsem popadla kabelku a zavolala si taxi. Do obrovské bílé budovy jsem prakticky vběhla. Na chvíli jsem se zastavila u tabule s informacemi a pak už se nechala výtahem vyvézt do správného patra. Po cinknutí a otevření dveří jsem vyrazila ven tak vehementně, že jsem málem porazila muže před sebou.

Byl to Jord a držel se za břicho.

Jeho tvář byla stažená bolestí. Hned poté se na mě zamračil. „Zrzko přísahám, že jestli jsi mi ty stehy potrhala a budu tam muset zpátky, tak tě určitě přetrhnu vejpůl."

Ať už se mi předtím snažil James sdělit cokoliv, můj mozek zaregistroval jen slova ‚Jord' a ‚nemocnice'. Tím to končilo. Viděla jsem ho na smrtelné posteli a panikařila jako nikdy. Teď to byl pro mou mysl tak náhlý obrat, že jsem se úlevou málem sesunula na zem.

Zadívala jsem se na jeho tričko nasáklé krví a poté do jeho obličeje. „Chci tě obejmout... Můžu tě obejmout?"

Rty mu zvlnil úsměv a pak mě opatrně vtáhnul do náruče. Snažila jsem se manévrovat k jeho boku, abych mu nějak neublížila. Když jsem konečně cítila jeho tělo, byla si jistá, že mu nic není, mohla jsem se konečně zhluboka nadechnout. „Co se sakra stalo?"

„Mohli bychom to –"

„Sean si nás přišel podat," skočil do toho James. Až teď jsem si všimla, že má oteklý nos, který už pohrával různými odstíny fialové.

Jord se mnou vykročil do výtahu, stále mě objímajíc kolem pasu. James nás ihned následoval a zmáčknul tlačítko označující přízemí.

„Kámo, ty vážně nevíš, kdy máš držet hubu," zavrčel na něj Jord.

Znepokojeně jsem k němu vzhlédla. „To Sean vás napadl?" Nějak se mi nechtělo věřit, že by byl až takhle odvážný... Nebo hloupý.