SHAWTY►JUSTIN BIEBER

ⅩⅩⅩⅤ. / Colette

Teprve první část, protože 1000 slov mi je očividně málo, protože jsem se zase rozepsala. Podle aktivity bude druhá část i dnes.

Vážně ocením vaše názory, abych věděla jestli má cenu tu scénu pak dopisovat.

cry baby xx

„Proč ne?" zeptal se okamžitě a já si schovala obličej do dlaní. „Miláčku, musíš se mnou mluvit... Jednou jsme spolu a pokud nejsi schopná mi důvěřovat, tak nemá cenu v našem vztahu pokračovat. Protože důvěra je důležitá," řekl tvrdě a já chtěla z něho slézt. Nemohla jsem se soustředit, když mě jeho chlouba tlačila přímo do mého odhalené klínu, ale on mi to nedovolil. Hrubě mě chytil za pas a pokračoval už trochu jemněji: „Musíš mi to říct. Nemůžu s tím nic udělat, když se mnou nemluvíš. Nemám, jak ti pomoc."

Jednou rukou mi opatrně chytil ty moje a položil je mezi moje nohy, musela jsem se hodně krotit, abych na sobě nedala znát vzrušení. Ale bála jsem se... S nikým jsem dlouho nespala a on byl zároveň jediný s kým jsem se, kdy dostala k tomu, abychom do toho skočili. A on to dělal skoro s každou v tomhle pošahaném městečku, znal to a byl si sám sebou v tomhle sakra jistý. Já ani nevěděla, kam mám dát pořádně ruce.

Druhou mě hladil po boku a snažil se mě uklidnit, třásla jsem se. Nemohla jsem to zastavit, měla jsem opravdoví strach. „No, tak mluv se mnou, zlatíčko," zašeptal mi do ouška a něžně ho zkousnul. „Nemusíš se bát, že se ti vysměju," mumlal a já si položila hlavu na jeho rameno.

Bála jsem se něčeho úplně jiného. „Mám strach," zašeptala jsem sotva slyšitelně a ještě víc se schoulila k němu. Cítila jsem se u něj v bezpečí, i přestože mě jeho vzrušení nenáchavalo klidnou. Na jednu stranu jsem mu chtěla pomoc, ale na tu druhou jsem měla až moc zábran, proč ne.

„Z čeho máš strach?" Jeho otázku dlouho neprotínalo nic jiného než jeho zhrublý dech a ten můj vystrašený. Jeho prsty si už našli cestičku po mých stehnech a zanechávají za sebou zježené chloupky.

„Z toho, že mě opustíš, protože se ti to se mnou nebude líbit," vydechla jsem ztěžka a chtěla se propadnout do země, ale měl pravdu museli jsme k sobě být úspěšný.

On se začal, ale smát. Ublíženě jsem zvedla hlavu k němu a odstčila jeho ruku ve svém klínu a zapíchla do něj prst: „Slíbil si, že se nebudeš smát."

„Já vím," dostal že sebe mezi svým záchvatem smíchu a já dřív než-li mohl vůbec postřehnout, jsem vyskočila z jeho klína a utekla za linku. Cítila jsem se tak trapně a ještě k tomu vzrušeně z jeho dotyků. Věděla jsem, proč jsem mu to neměla říkat. „Já se, ale nesměju tobě, zlato."

„Tak čemu?" Zavrčela jsem na něj a stáhla si, co nejníže tričko, protože se samozřejmě musel zvednout ze své židle a pomalým loudavým krokem se vydal ke mně. Neodolala jsem a pohledem jsem sjela na jeho svalnatou hruď plnou tetování až k tomu, co bylo i z mé vzdálenosti dost patrné a to jeho klínu. Nechápala jsem to, jak mohl tak dlouho být vzrušený skoro z ničeho.

Zářivě se na mně usmál, když stál už jen krok ode mně a já pro jistotu udělala krok do zadu, abych si mohla nadávat, protože tam byla už linka a mě bolely zbytečně jen záda. „Směju se, protože to je směšné. Už to, když jsem si tě bral poprvé mě naprosto zrušilo a teď o pár let později to není jinak. Jsem mimo už jen z toho, když mě líbáš a ty se teď bojíš, že se mi to s tebou nebude líbit. Miluji tvoje tělo, miluji tebe. A kluci se mi pro mojí nadrženost už včera smáli, protože jsem vyhrkl, že tě určitě nepř-"