Náš malý sen |Dramione

17. kapitola

Hnědé oči se probraly ze spánku dříve. Dvakrát zamrkaly a snažily se udržet pohled na kuchyňské lince. Naneštěstí však sjížděly pořád dolů a jen těžko se je dalo zastavit. Hermiona přejela pohledem až k Dracovi. Její ruce se roztřásly, když si připomněla včerejší večer. Živě cítila na kůži jeho dotyky. Blonďák tiše oddechoval a Hermiona se přistihla při tom, jak ho pozoruje a cítí se šťastně.

„Dobré ráno," vysoukal ze sebe Draco, když spatřil probuzenou Hermionu.

Hnědovláska nadskočila a rychle se zabalila do deky, neboť oblečení bylo v nedosahu. Zmijozel se tomuhle jen zasmál a sám se postavil, aniž by mu záleželo na tom, že se prochází po domě nahý. Opatrně došel k Hermioně a vtisknul jí do vlasů letmý polibek. Hermiona jen po očku obdivovala jeho svalnaté tělo. Když se rozdávala krása, Draco očividně na lidi, kteří stáli před ním, použil smrtící kletbu, aby se dostal dopředu a získal i jejich dávku krásy.

„Co jsme my dva?" optala se nervózně Nebelvírka, zatímco se snažila dostat ke svému oblečení.

„Netuším, snad nějací pocestní, kteří se včera potkali a v opilosti si užili," odpověděl vážným hlasem Draco a naznačil, že už je asi čas jít domů.

„Malfoyi!" okřikla ho ironicky hnědovláska a hodila po něm své triko, přičemž toho hned zalitovala.

„Grangerová," oslovil jí Draco a došel až k ní, „já jsem ten hlupák, co se do tebe zamiloval, ale tentokrát tě ochráním. Můžeme být všechno na světě, pokud budeš šťastná," vysvětlil Zmijozel a znovu jí vtisknul polibek do vlasů.

Hnědovláska si ho přitiskla k sobě a svou hlavu nechala ležet na jeho hrudi. Nic jí nepřišlo krásnější, než se nechat objímat osobou, na které jí tolik záleželo. Kdyby mohla, objímala by ho celé dny. Draco se však po chvíli vyvlékl z objetí, aby se mohl jít sám obléct.

„Co si dáš na snídani?" zeptal se Draco, když už byl oblečený a postával u kuchyňské linky.

„Nic," protočila hnědovláska očima, neboť jí po včerejším večeru nebylo zrovna dvakrát nejlépe.

Draco se zasmál, ale její odpověď nepřijal. Věděl, že pokud by nic nesnědla, tak by se pravděpodobně trápila celý den. Zmijozel teprve teď zalitoval, že si s sebou nevzal jakýkoliv lektvar, který by pomohl s kocovinou. Nebelvírka ho jen nenávistivým pohledem probodávala, neboť byla pevně rozhodnutá, že do sebe nenacpe ani kousek chleba, natož nějaká míchaná vajíčka, jejíž vůně se linula celým domem.

„Nech si chutnat," popřál jí ironicky Draco, když se usadil ke stolu a sám si nabral vajíčka.

Hermiona se v jídle rýpala ještě další hodinu. Natahovalo se jí po každičkém kousíčku jídla, který si odhodlaně vložila do úst. Rukou si opírala čelo a oči se jí každou chvilku zavíraly.

„Přemýšlela jsem o něčem," vzpomněla si Hermiona, když už jí konečně na talíři nic neleželo a ona si šťastně oddychla.

Draco povytáhl obočí a naznačil jí, aby pokračovala dál, přičemž umýval nádobí a staral se o pořádek celé kuchyně. Přestože mohl použít kouzla, vychutnával si každičkou chviličku, kdy mohl Hermioně dokázat, že zvládne cokoliv, že se o ní zvládne postarat.

„Kde jsme přišli na jméno od Miracha?" optala se zaujatě Hermiona, neboť tohle jméno snad nikdy neslyšela.

„Je to krapet složitější," vysoukal ze sebe Draco, jelikož se mu o tom nemluvilo zrovna nejlépe.