Náš malý sen |Dramione

33. kapitola

Dracova víčka se klížila a jeho utrápená hlava každou chvíli padala na stranu. Ukazováčkem přejížděl po skleničce s whisky, jež našel schovanou za talíři. Od chvíle, co si alkoholický nápoj nalil, nesmočil si jím ani kousek rtu. Za poslední dva dny naspal necelé dvě hodiny. Úzkost, jež pociťoval na prsou a v krku, mu nedovolovala ponořit se do snů. Za okny spatřil první paprsky ospalého sluníčka. Zapřemýšlel, zda ještě někdy bude sledovat východ slunce se svým synem.

„Zase jsi nespal?" optala se starostlivě hnědovláska, když spatřila zničeného Draca, jenž sledoval skupinku mudlů postávajících před pekárnou.

Hnědovláska došla k Dracovi a položila chladnou ruku na jeho čelo. Hořel. Jeho tělo muselo být jako v ohni. Tiše si povzdychla a odkráčela do kuchyně s myšlenkou, že musí do něj dostat alespoň jedno sousto. Na kouzla neměla sílu a ani náladu, a tak otevřela chlebník, ve kterém si hověl celý bochánek chleba, a nakrájela dva krajíce chleba. V lednici našla jen máslo. Od Mirachova zmizení se nepohnuli z domu a jejich zásoby už byly téměř nulové. Natřela máslo na chléb a nachystala skromnou snídani na stůl.

Draco se otočil a pohlédl na jídlo, jež mu Hermiona nachystala. Vzhlédl od talíře do jejich hnědých očí, a pak znova na jídlo. Skousl si bledé rty a odvrátil pohled. Jeho oči nepřestávaly sledovat dění venku, jako kdyby očekával, že spatří přicházet blonďatého chlapce.

„Musíš se najíst a jít spát, Draco," upozornila jej Hermiona už minimálně po sto osmdesáté, začala ztrácet nervy.

Zmijozel se na židli přikrčil, avšak ani jedním slovem Hermioně neodpověděl. Nechtěl spát, bál se, že by prošvihl návrat Miracha, nechtěl dokonce ani jíst. Kručení v břiše už téměř nevnímal. Svůj pohled stočil ke svým rukou. Ruce se mu třásly. Vložil levou ruku do pravé se snahou zklidnit třepot.

„Mluv se mnou!" vypískla Hermiona a praštila rukou do stolu.

Hnědovláska se opřela o kraj jídelního stolu a čekala, až se Draco otočí. Přišlo jí, že mu to trvalo celou věčnost. V poslední době měla pocit, že někdo zpomalil celý svět.

„Ztratil se mi syn, myslíš, že budu myslet na jídlo a spánek?" okřikl jí blonďák, jakmile pohlédl hnědovlásce do červené tváře.

„Mně se ztratil taky syn, ale tímhle ničemu nepomůžeš! Myslíš, že nevím, jaké to je?" zvýšila hlas, až se sama zamyslela nad tím, kde mohla tuhle zlost vytáhnout.

„Ne, ty nevíš jaké to je. Nevychovávala jsi ho, když byl menší!" obořil se do ní Draco s takovou nenávistí ve tváři, jako nikdy dřív. Takto se na ní nikdy blonďák nedíval, tak vztekle.

Hnědovláska se narovnala a stáhla rty do tenké linky. Její oči opisovaly Dracovu tvář. V jeho očích našla malinký kousíček něčeho, co připomínalo pocit trapnosti, pocit, že to přehnal. Přesto se neomluvil a jen se znovu sesunul na židli a s nepřítomným výrazem hleděl z okna ven.

Nebelvírka se natáhla po své hůlce, ještě jednou pohlédla na Draca, a pak se přemístila pryč, bez jediné slzy na tváři.

Jakmile otevřela oči, spatřila místo, které jí tolik chybělo. Z domu Wesleyových se ozývala hudba, dům rozhodně nebyl prázdný. Stála oblečená jen v pyžamu a chlupatých pantoflích. Do tváře jí dýchal studený vítr a česal její hnědé kudrnaté vlasy. Hermiona se rozhlédla kolem dokola. Tráva byla téměř vyšší než ona, přesto kolem samotného domu se pyšnil nádherný tmavě zelený trávník. Jako kdyby se nic nezměnilo. Spousta věcí se jen tak válela na zemi, ale i přes všechen nepořádek, mělo to své kouzlo.