Náš malý sen |Dramione

34. kapitola

Na Malfoy Manor dopadaly poslední paprsky studeného anglického sluníčka. Hermiona se zakymácela a rukou se natáhla po kmeni stromu, aby neupadla. Protřela si oči a spatřila před panstvím spoustu kouzelníků z Ministerstva kouzel. Nemotorně se rozběhla ku předu, její nohy jí však po přemístění zrovna dokonale neposlouchaly. Vběhla do již zarostlého malého nádvoří. Když se ohlédla za sebe, už jí bylo v patách hned několik kouzelníků, jež na ní mířili hůlkou.

„Tady nemáte, co dělat!" okřikl jí někdo kdesi v dálce.

Před hnědovláskou se zjevil vysoký kouzelník s vlasy dlouhými po pás. Přísnýma zelenýma očima zhlížel k Nebelvírce a rukou si přejížděl po tváři, kterou jakoby do mramoru vytesali andělé. Hnědovláska se utápěla v jeho tváři neschopná jediného slova.

„Musím Vás požádat, abyste opustila toto místo," řekl již klidným hlasem.

„Mám tam syna, je tam můj syn," vysvětlila Hermiona a konečně stočila své oči jinam.

Černovlasý kouzelník se rozhlédl kolem a zamžoural očima. Slečna, jež stála před ním, mu nepřipadala jako matka někoho z lidí, kteří se zde pohybovali. Nejmladšímu chlapovi mohlo být stejně jako Nebelvírce. Složil své ruce na prsa a s nic neříkajícím pohledem zakroutil hlavu ze strany na stranu.

„Syn?" zajímal se kouzelník.

„Mám tam chlapečka, Miracha, malinký blonďáček. Unesl jej jeho děda Lucius Malfoy," ujasnila hnědovláska, kdo je její syn.

„Prohledali jsme jej několikrát, po malém dítěti tady není ani stopy," řekl již znovu rozlobeně, neboť jej hnědovláska vyrušovala při práci.

Kouzelník se měl k odchodu, avšak Hermiona jej popadla za silnou paži a otočila k sobě zpátky. Nikdy v životě neviděla tak přísný pohled, jež jí věnoval černovlasý kouzelník. Na čele se mu objevila červená žíla, zatímco probodával Hermionu zrovna ne přátelským pohledem.

„Ale ne jednu místnost," zašeptala mu hnědovláska přesvědčivě, jak jen to dokázala.

Kouzelník se rozhlédl z jedné strany na druhou a sledoval, zda je nikdo nepozoruje. Každý si však hleděl své práce. Stiskl Nebelvírku za zápěstí a dotáhl jí k velkému keři, za kterým mohli stát nepozorovaně.

„Co se mi snažíte říct?" optal se tichým hlasem kouzelník, zatímco si k hrudi tiskl třináctipalcovou hůlku z jasanového dřeva.

„V tomhle panství je velké množství tajných místností. O jedné z nich vím, bude tam," naléhala Hermiona, když už po několikáté stočila svůj pohled k oknu, za kterým kdysi spával malý Mirach.

Kouzelník protočil očima a chytl se oběma rukama za bok. Přejížděl pohledem po hnědovlásce, a pak stočil svůj pohled k velké vile. Několikrát se zakousl do rtu, na kterém spatřila hnědovláska malou jizvu. Vrátil se pohledem k Nebelvírce, která netrpělivě vyčkávala, co se bude dít. Kouzelník, ač neochotně, vyslechl matku malého chlapce, po kterém pátral téměř celý kouzelnický svět. Nebylo divu, Draco mohl nabídnout spousty peněz.

„Dovnitř Vás nepustím," zabručel kouzelník a povolal mladého čaroděje, jež se ládoval u fontány svačinou, kterou mu zabalila maminka, aby dohlédl na Nebelvírku.

Hermiona si dřepla na zem, zatímco kolem ní procházel dokola hubený kouzelník. Plavé vlasy mu poletovaly ze strany na stranu a jeho nevýrazná tvář nic neříkala. Co chvíli se na Hermionu usmál a něco si zamumlal, avšak Nebelvírka neměla pro jeho žvásty místo v hlavě. Myslela jen na to, jestli toho malého blonďáčka uvidí, jestli opravdu je v domě, v tajné místnosti, o které jí říkal Draco. Nejmilejší místo Luciuse.

Hlava jí rozbolela. Měla sucho v krku a bála se cokoliv říct. Upřeně mžourala na veliké dveře s nadějí, že brzy bude vědět, zda našli Miu. Bylo to úplně poslední místo, které jí napadlo. Věděla, že kdyby ani tady nebyl, ztratila by veškerou naději na jeho nalezení.

Za panstvím se zvedl vítr. Hermiona se otočila a spatřila několik lékouzelníků, jako kdyby je přinesl samotný hurikán. V rukou drželi kufříky a běželi takovou rychlostí, že musela Nebelvírka několikrát zamrkat. Vyšetřovatelé z ministerstva uhýbali stranou a sami netušili, co se děje. V tom hnědovlásce došlo, že je patrně zle.

Hermiona vyskočila na nohy a rozeběhla se k vile, nedoběhla však daleko, kdosi jí stáhl k zemi. Hnědovláska dopadla na zem. V ústech cítila trávu a hlínu. Nadzvedla svou hlavu a vyplivla kousky toho, do čeho se patrně zakousla. Když se obrátila na stranu, spatřila mladého hubeného kouzelníka, který se jí snažil zamezit v pohybu.

„Pusť mě!" okřikla jej hnědovláska a švihla po něm svou rukou.

„Mám Vás hlídat," připomněl jí kouzelník, zatímco na ní mířil hůlkou.

„Mám tam dítě!" zaúpěla a přitom se pokoušela postavit zpátky na nohy.

Jakmile Nebelvírka vstala, kouzelník jí přiložil hůlku k hrdlu a nespouštěl z ní své šedé chladné oči. Hermionu napadlo, že je tolik mladý a už tak bezcitný. Přesto věděla, že jen vykonává svou práci, a tak se svalila zpátky k zemi a nezbývalo jí nic, než vyčkávat, co se bude dít dál.

Cítila takovou bezmoc, když uviděla svého chlapečka na nemocničním vozíku. Rozeběhla se k němu a nevnímala vůbec nic. Tentokrát jí nikdo nesrazil. Do očí se jí draly horké slzy a z úst se dral srdceryvný křik. Mirach byl tolik bledý, když jej spatřila, pravou ruku měl zbarvenou do fialova. Modřiny ve tvarů lůžek u prstů vypovídaly o tom, jak s ním zacházel Lucius. Jeho pohled byl tolik vystrašený, i přestože spinkal. Mirachův hrudníček se téměř nehýbal, přesto byl naživu, přesto dýchal. Hermiona jej hladila po blonďatých vláscích a nedovolila nikomu, aby jí od něj odstrčil. Přes veškeré zklamání v roli matky, tentokrát se zachovala jako opravdový rodič. Raději by byla na jeho místě ona, než aby viděla vlastní dítě takhle.

Draco našel Hermionu spící u synova lůžka. Políbil malého Miracha několikrát na studené čelo. Chytil jej za malou ručku a kreslil mu do dlaně malinké obrázky. Obrázky vláčků, domečku, pejska a všeho, co měl malý Mirach rád.

Draco se naklonil k jeho oušku a zašeptal mu: „Přestěhujeme se někam, kde se sluníčko bude dotýkat moře a po tom nejbarevnějším domě nám bude pobíhat pejsek. Každý den budeme mávat vláčkům a budeme pít kakao."

Hnědovláska jeho tichá slova slyšela. Protřela si oči a pohlédla na Draca, kterému se konečně do tváře vrátila barva. Šedýma očima sledoval jejich syna tak vděčným pohledem, který u něj viděla jen málokdy. Usmála se stejně vděčně jako Draco.

„Každý příběh si zaslouží šťastný konec," zašeptala Hermiona.

Draco zvedl hlavu. Podíval se na svou Hermionu a suše polkl. Věděl už dávno, že je tolik nádherná, ale jako maminkou jejich syna byla ještě krásnější. Pustil Mirachovu ruku, postavil se a došel k hnědovlásce. Políbil jí jako už dlouho neměl tu možnost. Oba jejich úsměvy byly tolik čisté. Na Mirachův úsměv si však museli ještě nějakou dobu počkat. Avšak oproti času, kdy museli čekat na lásku, spravedlnost, bezpečí, na krásný život, to byla jen pouhá vteřina.