Norsk Kjærlighet// Norská láska

1. kapitola

Už je to tu. Dnes máme 6. února a já se balím na cestu do Rakouska. Přesněji řečeno do Hochfilzenu, protože tam se tento rok koná Mistrovství světa v biatlonu. Neříkám, že jsem naštvaná, ale šťastná taky nejsem. No jasný, teď se všichni díví, proč neskáču 2 metry vysoko a na co si vůbec stěžuju. No tak ono je toho víc, ale začneme pěkně popořádku.

Ve škole jsme dostali možnost vypomáhat na různých závodech, soutěžích, ...   Nevěděla jsem, jestli to budu zvládat a stíhat zároveň se školou, ale když dodali, že se to započítává do celoročního kreditu, nemohla jsem odmítnout. Napsali jsme se na papír a čekali, jaké sporty budou v nabídce. Moc nás nebylo, celkem asi 15 bych řekla? No to je jedno.

Doufala jsem v běh na lyžích,no ale ani rychlobruslení by mi nevadilo.Jenže to bych nesměla mít smůlu. Jeden jedinej den jsem ve škole chyběla na 3 hodiny a co se nestalo? Zrovna v ten den přišel seznam sportů na výběr. Netušila jsem to, dokud si mě nezavolal profesor Lindahl. Postavil mě před hotovou věc, že jediné volné místo je v biatlonu. Byla jsem v šoku. Moje nejhorší noční můra se stane skutečností.

I když jsem se snažila, aby mě přesunul na jiný sport, nepomohlo to. Viděla jsem, že to nemá cenu se dále snažit. Neřekla jsem ani slovo. Poděkovala a chtěla odejít, ovšem profesor dodal :

,, Jsem rád, že tam jdete vy slečno Kielland, závody se konají v rámci mistrovství světa a vím, že vy nám tam ostudu nauděláte."    Mistrovství světa?! To nezvládnu. No to ne!! Tam určitě budou všichni norští biatlonisté. Takže i ON. Doprdele!!! Ne,ne, ne, ne. Nemůžu ho znovu vidět. To prostě nejde. Chvilku paniky vystřídala realita.  Vycouvat už nemůžu a hlavně potřebuji mít dostatek kreditu, takže s tím nic nenadělám. 

 Budu jakoby členem norského zdravotnického týmu. To znamená podle mě, že budu nosit pití, masti a tak. Sice nic moc no, aspoň se podívám do Rakouska. Mistrovství trvá od 9.-19.2., bohužel  zdravotnický tým tam musí být už od 7.2. Dobrý je, že ve škole to bude omluvené a vše máme zařízené (cestu, jídlo, ubytování, identifikační karty,...)

Konečně mám vše potřebné snad zabaleno. Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Jelikož mi balení trvalo celou věčnost, byla jsem pak schopna si jen udělat večeři, dát si vanu, nastavit budík na 4:10 a jít spát.

7.2.2017

Mně se nikam nechce. Ano, to byla první věta na kterou jsem pomyslela, když jsem vstala. Rychle jsem se osprchovala, převlékla, nasnídala, popadla kufry a jela na letiště do Stavangeru. Je pravda, že jsem mohla jet domů do Skotselvu a odtamtud vlakem  do Osla, ale nechci aby se mě naši vyptávali na podrobnosti ohledně téhle cesty  a tak poletím ze Stavangeru. Letadlo nám letí v 7:40, proto jsme měli sraz s ostatními ze školy, kteří taky jedou do ciziny, v 5:30 na letišti. Poletíme společně do Osla, kde si už půjdeme k naším sportovním týmům. 

Než jsme nastoupili do letadla, tak jsem jen rychle zavolala mamce, aby neměla starosti a věděla, že jsem v pořádku. Hrozně se o mě bojí a to ani neví, s kým se tam praděpodobně potkám. Po ohlášení našeho letu jsem se vydala vstříc 10-ti hodinovému letu s dvěma přestupy.

Tak se hlásím z Frankfurtu nad Mohanem.  Unavená, bolavá a teprve v půlce cesty. Jinak v Oslu vše proběhlo naprosto v klidu. No kromě toho, že jsem se vydala k jinému týmu než jsem měla. Ale jsem ráda, že biatlonoví zdravotníci jsou normální lidé a že mě mezi sebe vzali. Je tu jedna super holčina. Hnědovlasá se sestřihem na mikádo a hnědýma očima. Jmenuje se Hanna a stará se o všechny jednoduché testy, doporučuje různé metody relaxu a tak. Tím, že nedávno oslavila 24. narozeniny, tak si díky malému věkovému rozdílu skvěle rozumíme.