Král moře a soli

2. Velrybí roj | kapitola čtrnáctá

Stal se silnou rukou pro lidi, kteří nemohli spoustu věcí udělat.

Přenést občerstvení, natáhnout sítě, postavit stánek nebo pověsit babičkám lampión na šňůry mezi stánky.

Značně se stmívalo, nebe se zbarvovalo do ruda, což inspirovalo všechny malé děti k výskání, že zbývá ještě pár hodin k zobrazení hvězdných duchů.

Jejich jiskřičky a úsměvy všechny dospělé nakazily. Začali se taky tak těšit, pozitivní a hřejivá atmosféra všechny objímala skoro sama, vše začalo být jiné. Nebrala se to jako nějaká povinnost, ale tradice, na kterou jsou všichni nažhavení, těší se jen na tu podívanou, kterou budou sdílet se všemi ostatními, aby mohli slyšet svůj osud.

Noelanovi se rozechvělo tělo, pocítil to teplo na své kůži jako žhavé ruky.

Vykulil oči a otočil se za sebe.

Nikdo tam nebyl, jen obyvatelé, pomáhající si s krabicemi s ozdobami a nářadím.

Ten pocit zažil až moc... živě.

Zavrtěl hlavou, než se však stačil dotknout svého čela, do očí mu vletělo dítě, které do své náruče vzalo krabici, ale ta byla těžší než ono samo, takže se tam rychlostí blesku Noe přiřítil a krabici vzal místo dítěte, které se na něj zazubilo a s ukazováčkem, kam to má donést, pelášil někam za stánky, kde si další hráli s mušlemi, do kterých házeli světlušky, jejichž světla ozářila vrstvu mušle a ukázala jim tak svou barvu a texturu. Smích byl nakažlivý, než jim však přišli vyhubovat dospělí, aby světlušky okamžitě pustili. K tomu se připojovali i puberťáci, kteří těm malým se smíchem vysvětlovali, proč tak musí učinit.

Noe se vsadil, že malým začali povídat nějakou historku, kde světlušky hráli velkou roli a nesměly být kvůli tomu zavřené v mušli.

Bohové, divte se, zlekly se, svítícímu hmyzu se omluvily až s hlavou v písku a pustily je k tmavnoucímu nebi, kde vypadaly skoro jako hvězdy.

„Noe!" zvolal někdo jeho jméno.

Stočil pohled ze skotačících dětí k mávající paní Kijaně, stojící u jednoho ze stánků.

Svižným krokem k ní došel, ona se na něj usmívala a v ruce držela nástroj k vaření.

„Copak budeš dělat? Přemýšlela jsem, jestli bys mi nechtěl pomoct u stánku." řekla a bradou poukázala na připravené pokrmy.

Noe se tam sám ohlédl, přemýšlel-

Král.

Vzápětí znervózněl, jeho srdce mu tlučelo jako o závod, útok myšlenek mu nedaly pokoj.

Skousl čelist, ukázal mlčky za sebe, u toho překračoval na místě nervozitou.

„Já, víš, já-"

„Noe," přerušila ho s pochopením a se zvednutými koutky, „běž, pomůže mi někdo jiný. Hlavně pomalu; držíš v rukou klíč."

Noelanovi zajiskřily jemně oči vděkem, přikývl a na patě se otočil; než to stačil postřehnout, davem se prodíral už v běhu směrem ke zlatavému paláci.

Už ani se ani nestíhal omlouvat lidem, do kterých vrazil, vlastní myšlenky předbíhaly jeho jednání.

Bez váhání vrazil do dveří paláce a už klusem, neboť mu dech nestačil, se vydal až do posledního patra Korálového paláce, kde sídlila ta ona mocná osobnost.

Než se tam však dostal, do někoho vrazil.

Zamrkal na válečníka a omluvil se s tím, že pospíchá a chtěl ho obejít, ale Arcanus ho zastavil.

„Výsost nyní nikoho nemůže mít ve své přítomnosti." oznámila levá ruka krále.

Noe se zatvářil nechápavě.

„V rámci blížícího se Velrybího roje." dodal Arcanus.

Noe se zklidnil.

Splašil se toho, co se chystal udělat, zamumlal omluvu a na prázdném schodišti sjel po zdi k zemi, jakmile rádce odešel.

Co to bylo?

Co to za... chytil se látky oděvu na jeho hrudi, kde sídlilo srdce, divoce tlučící, dech měl zběsilý jako by se poprvé nadechl z několikaletého spánku.

„Klídek, Noe. Klid. Dýchej." šeptal sám sobě.

Nerozuměl si.

Proč tak běžel? Proč jen při vzpomínce na krále? Po tom všem, co se stalo?

Nakonec ho z toho všeho vytrhl Arcanus, do kterého narazil, za což byl rád, ale zároveň uražený, což nechápal už vůbec.

Stoupl si.

Za chvíli to začne.

Ještě pár hodin.

Musí být u této příležitosti a nezapomenout, že drží... klíč.