Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola dvacátá devátá

Nemoc Zlobících se bohů byla zlá zkušenost. Bylo velmi těžké se z ní vyléčit, protože Zloba bohů byla silná téměř jako magie, kterou neměli přece jen v rukávu všichni. Nebyla to obyčejná chřipka.

Nemocný je jako v kómatu, trýzní ho bolest, noční můry a slabá imunita to většinou nezvládá a chřadne.

Ten moment, kdy si Caesis uvědomil příčinu, zadusil se strachem ještě více.

Nikdo v paláci by si nedovolil otrávit ho. Ani začarovat. Protože by to Caesis skrz pouto ucítil.

Nepamatoval si, kdy se tak hrozně naposledy cítil. Možná před lety, kdy byl malým princem, který každý den chodil za zlatými rybkami a najednou byly pryč.

To bylo ale dávno. Od té doby se naučil víceméně ze sebe udělat někoho, kdo neukáže na své slabiny, aby toho nepřítel využil.

Caesis moc dobře věděl, že proti královi by nikdo nic nepodnikl. Obzvlášť tady, na Korálovém ostrově. Takže útok na slabinu by si nikdo nedovolil, protože k tomu ani nikdo z obyvatel neví, co doopravdy Noe a Cae mají za vztah.

Ostře se nadechl a promnul si unavené oči.

Proseděl u něj od rána doteď. Před pár hodinami odešel, aby dal Sirénám vědět o své přítomnosti, ale nato se zase vrátil k Noeovi, aby mu vyměnil obklad ze sušených rostlin a soli.

Sůl byla vůči magii víceméně účinná. Jenže Caesis netušil, zda Zloba obsahuje magii - jenže co o onemocnění Zlobou slyšel, nezdálo se o náhodnou chřipku s rýmou. Musela v tom být moc už jen z principu, že je s legendou spojený Bůh moře a jeho bohovští bratři.

Arcanus mu donesl jídlo, avšak Caesis se jen lehce nakrmil a dál k jezení nepřidal. Neměl chuť, v žaludku měl vodu vždy, jakmile se podíval na Noelanovu tvář.

Namočil své ruce v lavoru, mezitím mezi prsty svíral látku, kterou vyždímal a s narovnáním položil na Noelanovo horké čelo.

Caesis se mu chtěl podívat do hlavy. S touhle myšlenkou se naň díval, ale šepot podvědomí mu prozrazoval, že tím by si chtěl Noelanovi spíš vyměnit pozice nebo odstranit bolest, aby si ji král mohl převzít místo něj.

Král nemluvil nahlas. Ale v duchu, doufal, že to Noe vše slyší, alespoň střípky.

Vlhkýma rukama vzal Noelanovy prsty a s jemností peří je mnul, zkoumal a počítal jizvy, o kterých přemýšlel, kde k nimi přišel.

Předklonil únavou hlavu, opřel se jí o ty horké prsty a s ostrým nádechem zavřel oči.

***

Potápěl se.

Kdykoliv se dostal na vzduch, vždy poté padal do vody, kde jej vítaly rudé masožravé ryby.

Když se milionté dostal s hlavou nad vodou a ošklivě horlivě lapal po vzduchu, mezitím kdy cítil v ústech další zuřivou vodu, spatřil opět ruku, která ho táhla nad moře.

Ruka byla otcova.

Ale tvář to jeho byla, ale zároveň nebyla. Byla úplně rozežraná, krvavá a opuchlá. Mrtvolná. Oči měl bílé a chyběly mu zuby.

Ta ruka, která Noea křečovitě svírala, měla v sobě krvavé rány až do masa, byla mastná a páchla starou rybinou.
Noe plakal, když ho viděl. Tahle scéna se opakovala po sté, a vždy plakal, protože mu otec říkal hrozné věci.

„Jsi slabý, Noe."

Nebyl to ani jeho hlas, jen vzdáleně podobný. Zastřený, starý a mrtvý.

„Jsi malý hlupák, který ani nepomohl otci, matce a sestře. Proč jsi neskočil? Byl bys tu s námi. S námi, Noe. Copak jsi to nechtěl?"

Syn generála věděl, že tohle by otec nikdy neřekl. Ale byl tak pohlcen v tom hnusném snu, která ho bolela a sžírala, že to musel poslouchat a hltat do paměti.

Tolik škaredých slov. Tak hnusným hlasem na syna promlouval, až chtěl opravdu zemřít.

Když na to pomyslel, zase se ponořil a cítil, jak mu piraně ohlodávaly konečky prstů u nohou. Potom přešly k břichu a voda Smrtelného korálu se zbarvila do červena.

Noe cítil tu otupujíci bolest, cítil ty zuby, které se mu zahlodávaly do masa, jak jeho tělo stahuje voda toužící po krvi a mase hříšníka.

Slzy mu nepomohly. Jen ho oslepovaly, zoufalost a bolest mu drtily srdce. Tohle vše mu dávala ochutnávat ještě vzpomínka, kdy stál na Smrtelné větvi, až nemohl dýchat a toužil umřít.

Pak ho voda s hladovými piraněmi stáhla pod vodu. Nemohl dýchat.
Žádná myšlenka na záchranu nepřipadala v úvahu. Zkoušel to, ale poté to bylo ještě horší. Horší bolest, slova otcova, zoufalství a touha zničit tyhle zlé a živé okamžiky.

Voda však ho nutila k těmto myšlenkám, ale aby na to zároveň nemyslel.

Byla to násilná slaná voda plná kostí a staré krve hříšníků. Hravá a zlá.
Noe křečovitě zavřel oči, až přes víčka viděl barevné třpytky, krutá voda mu dělala bič, aby se mohl vzpamatovat a probudit se.

Slzy se ve vodě změnily v krutou píseň, které změnila sama zlá voda, v níž se potápěl.

Pomoc, křičel v duchu a stále plakal.
Pak ho bič moršké vlny probodla a on umíral.