Nevím kolik bylo, když jsem přestala brečet a usnula, ale bylo pár minut po jedenácté, když jsem se probudila s bolestí hlavy, opuchlýma očima a sáhla po telefonu, abych se podívala, kolik je hodin, a zjistila, že mám od Tomáše dvě nepřečtené zprávy.
Nenechám to jen tak.
Stálo v první zprávě, kterou odeslal asi půl hodiny po tom, co odešel. To mohlo znamenat, že jsem usnula asi do půl hodiny. Nebo jsem si zprávy jen nevšimla.
Druhá zpráva přišla před sedmi minutami.
Jsi doma? Stavím se?
Jsem.
Odepsala jsem. A nevěděla jsem, jestli odepíše hned. A jestli „Stavím se?" je překlep pro „Stavíš se?" nebo mi tak nějak navrhuje, že si udělá návštěvu, pokud ho pozvu.
Začal odepisovat do několika vteřin po tom, co se u zprávy objevilo přečteno.
OK. Můžu přijít?
Přijď.
Jsem v centru. Budu u tebe v půl 12.
Možná o chvíli dýl. Nevím, jak to dlouho jede.
Zase tě prozvoním až dojedu.
Budu čekat. Napsala jsem mu na zprávy, které mi postupně přicházely.
Čekej! Už jdu na rozjezd... Hlásil.
Čas do jeho příjezdu jsem využila na sprchu, kterou jsem trochu potřebovala. Chladivá voda, kterou jsem na sebe pustila, zklidnila obličej. A já si vybavila ten krásný pocit, který jsem měla asi 3 vteřiny ihned po probuzení, kdy jsem si myslela, že celá ta věc s těhotenstvím, je jen špatný sen a já vlastně vůbec těhotná nejsem. Jenže... Pak nastoupila krutá realita a já si uvědomila, že těhotná opravdu jsem. Kéž by šlo těhotenství umýt...
Vylezla jsem ze sprchy pár minut, než by měl noční autobus s Tomášem dojet. Oblíkla jsem si pyžamové kalhoty, podprsenku a obyčejné tričko, ve kterém jsem běžně chodila. Vypadalo to pak aspoň tak, že nejsem v pyžamu, ale taky že nejsem úplně čilá. Přece jen se blíží půlnoc.
I teď jsem věděla o chvíli dřív, než se mi rozezvonil telefon, že už je Tom tady. V nočním tichu byly autobusy výrazný rušivý element, a hlavně jezdívaly skoro na čas. Takže když jsem vykoukla minutu před plánovaným příjezdem z okna a viděla autobus v dáli, šla jsem se rovnou obouvat a šla jsem pomaličku dolů. Takže když mi Tom volal a stál přede dveřmi, já mu vypínala hovor jednou rukou a tou druhou brala za kliku abych ho vpustila dovnitř.
„Téda... to bylo rychlý..." podivil se a zaculil se, když se protáhl dovnitř. „Venku je zima jako prase!" řekl a vyčítavě se podíval ven.
„Co bys tady čekal v prosinci..." pokrčila jsem rameny a vydala se ke schodišti.
Následoval mě a přitom říkal: „Teplo jako v červnu!"
„Pš!" okřikla jsem ho. „Je skoro půlnoc. Všichni už spí..." napomenula jsem ho šeptem a on udělal vyplašené gesto a opravdu ztichl, jen zašeptal omluvu. Toho, jak protočil očima, jsem si nevšimla.
Nahoru do bytu jsme vyšli mlčky, a když jsem odemykala dveře do bytu, nestál jako odpoledne v uctivé vzdálenosti ode mě, ale byl tak blízko, že když bych se narovnala, dotýkali bychom se. Možná jsem trochu očekávala, že když je tak blízko, alespoň se mě dotkne. Ale to neudělal. Zouvání bot jsme podnikli v tiché souhře a on si automaticky zanesl bundu na věšák.
