Že těhotenství není sranda jsem vypozorovala od svých kamarádek, příbuzných a vyčetla to i na internetu. Ranní nevolnosti, žravky, emoční výkyvy, oteklé nohy, tloustnutí, nechutenství... to je jen zlomek toho, co by mi mohlo být. Naštěstí mě ranní nevolnosti minuly, ale měla jsem fakt divné chutě... A poprvé v životě mi začaly otékat nohy. Na fakultě jsem vedoucímu katedry a své dizertační práce na konci roku oznámila, že musím změnit typ studia z prezenčního na kombinované, protože jsem balení 2v1. O tom, kdo je otec jsem mluvit nechtěla. Otec dítěte měl za 4 týdny od oznámení této radostné události státnicovat... To poslední, co jsem chtěla pro sebe nebo pro něj bylo, aby to někdo věděl. Nevěděla jsem totiž, jestli by to pro něj byla polehčující okolnost nebo právě spíše naopak. S vedoucím a velkým šéfem jsme se nakonec dohodli, že na prezenčním studiu zůstanu až do června. To budu mít měsíc a půl do porodu. Všechny studijní závazky jsem měla splněné a v podstatě jsem se teď měla věnovat jenom té vědecké části doktorátu, dopisovat dizertaci a připravovat se na obhajobu. Oba mě ujistili, že to zvládnu.
Jejich přístupem jsem byla příjemně překvapená. Snažili se mi vycházet vstříc. Možná proto, že mě viděli v pozici svobodné matky. Otázce „Kdo je otec?" jsem se nevyhnula, ale moje odpověď byla dostatečně nic neříkající, že vydedukovali, že to není standartní situace. To mě postavilo do role budoucí svobodné matky, kterou očividně měli potřebu chránit. Ne, že bych si stěžovala.
Rodině jsem toho řekla víc. Řekla jsem jim i konkrétní jméno a detaily. A přes prvotní šok vyslovili stanovisko, že stojí za mnou.
První měsíce všechno probíhalo v pohodě. Chodila jsem na fakultu, pokračovala jsem ve výuce, psaní i práci. Tomáš dopisoval diplomku, připravoval se na státnice a občas, když byl v Brně, jsme se viděli, většinou večer, kdy přijel za mnou a my se spolu vyspali. Sex je na stres to nejlepší – to byl název jednoho „vědeckého" článku, kterým jsem se jednou oháněla, když jsem ho k sobě zvala. Teď když jsme si nemuseli dávat pozor byly naše večery ještě o něco zajímavější. A já se do něj paradoxně zamilovávala víc a víc. Čím blíže bylo datum jeho státnic, tím častěji u mě byl. V lednu jsme se v podstatě viděli tak každý druhý den. Někdy přespal, jindy se vrátil k sobě, aby se ještě učil. Do toho navíc pracoval, chodil na tréninky a snažil se to tak nějak skloubit dohromady.
Pro mě od zjištění, že jsem těhotná, začalo krušné období... Musela jsem vyměnit kofeinovou kávu za tu bez kofeinu, musela jsem ze svého jídelníčku vyřadit pár oblíbených jídel, protože mi po nich bylo zle, skončily mi vinné večery. Začala jsem shánět různé věci pro dítě jako vaničku, kočárek, postýlku, lahvičku, odsávačku, plínky... Zjišťovala jsem kolik to stojí a vstávaly mi vlasy na hlavě. Naštěstí byla možnost mít spoustu věcí z druhé ruky. Táta se dokonce dal do opravy postýlky, která v naší rodině putovala už od novorozeneckých let mojí ségry. Takže se náklady docela snížily. Ale stejně... Nečekala jsem, že mít dítě je tak nákladné!
Po Tomášových státnicích jsme byli všichni členové katedry na jejich oslavu státnic do hospody. Neseděli jsme vedle sebe. To, že jsme spolu měli nějaký románek v září možná někdo věděl nebo tušil, ale byly to více domněnky než fakta. On tehdy přišel do svého pokoje silně nad ránem snad jenom proto, aby se osprchoval a převlíkl. To, kde byl nikomu neřekl.
Na téhle oslavě byla zábava plynulá. Zaplnili jsme celý jeden salónek a pro mě nejzábavnější moment přišel ve chvíli, kdy kolega objednal na přípitek pro všechny panáka rumu. Moje námitky, že nechci všichni čerství inženýři okolo nebrali v potaz. Bylo mi řečeno, že prostě musím... Že musím takhle stvrdit jejich úspěch. Nemyslela jsem si, že mě panák rumu zabije nebo způsobí mentální retardaci našeho dítěte... Spíše jsem měla strach, že se pobliju, ale... Když jsem se pod salvou těch otázek podívala na Tomáše, který seděl o pár míst ode mě, a viděla jsem jak se mračí ale mlčí, bylo to úsměvné. Kdybych nečekala jeho dítě, byl by on ten nejhlučnější, který by říkal, že si konečně musíme připít jako inženýr s inženýrem. Jenže kdyby to nebylo jeho dítě, všem taky řeknu, že jsem těhotná.
