Jelikož minule patřila kapitola vlastně jen holkám, a jejich pohledům na situaci, tak to dneska otočíme. ;)
Ryan
Sledoval jsem Anthonyho, jak s překvapivou precizností vybral prudkou otočku v části dráhy. Ten kluk se učil rychle, to se mu muselo nechat. Rozhodně se dal považovat za „snaživce". Nevynechal jedinou schůzku s Aaronem, ani jeho výživovým poradcem nebo trenérem v posilovně. Dodržoval veškeré instrukce, které dostal. Oficiálně měl za sebou první tiskovku, a nebudu lhát - zvládl to lépe, než já před lety. Ten kluk měl v sobě přirozený šarm, dokázal si získat lidi, nemluvě o té spoustě žen, co už teď vyráběly transparenty s jeho jménem, a to jen kvůli nesmělému úsměvu toho kluka. Chvíli jsem přemýšlel, zda to jen nehraje.
Co bylo hlavní? Ta tiskovka zčásti utlumila ten velký chaos kolem mě a Emmy. Jen ta myšlenka změnila mojí náladu ze snesitelné podrážděnosti k nasranosti. Ten rozhovor byl velký průser, a Aaron dělal, co mohl, aby zmírnil škody. Přesto, něco takového nemohl jen tak zamést pod koberec.
Už jsem nereagoval na všechny ty zprávy na internetu. Kompletně jsem se od toho odstřihnul, a mobil používal vlastně jen na kontrolu esemesek od své matky, Mel a Emmy. Má matka a Mel byly důvodem, proč jsem si musel zřídit neomezenou schránku. Volaly mi, psaly, každý den, ale neměl jsem náladu. Tušil jsem, co mi chtěly říct. Ale Emma... čekal jsem na nějakou zprávu, volání, cokoliv, ale nic z toho nepřišlo. Nepřišla mi jediná odpověď na moje zprávy, které jsem jí poslal a to mě z nějakého důvodu vytáčelo k nepříčetnosti.
Věděl jsem, že moje nálada je den ode dne horší. Prostě jsem neměl náladu, a věděli to pravděpodobně všichni zaměstnanci Emmerson Industries, protože se mi každý klidil z cesty. Aaron zrušil veškeré mé schůzky, dával mi prostor, jak sám řekl. Moje jediná povinnost byla trénovat Anthonyho, předávat mu zkušenosti a držet se dál od problémů. S tou první částí nebyl žádný problém, ale ta druhá? To už byla jiná část příběhu.
Nelitoval jsem toho, že jsem teď vypadal jako ubožák, co podvedl svojí holku. Teda, já věděl, že to tak není, i Emma věděla, že to tak není a pár vyvolených jedinců... ale zbytek světa? Ten měl jiný názor. Moje sestra byla zachráněná, ale o Emmě a Aaronově společnosti se to tvrdit nedalo. Připadalo mi, jako kdybych zradil nejen holku, ke které jsem konečně našel jakousi cestu zpátky, ale také muže, který ze mě udělal člověka, kterým jsem teď, a mimo jiné naplnil moje finanční účty natolik, že jsem si mohl být zatraceně jistý, že až má kariéra skončí, budu mít slušné zásoby na nadcházející časy.
„Zase máš ten výraz, kdy vypadáš, že chceš někoho zabít."
Vzhlédl jsem, úplně zaskočený v myšlenkách. Anthony stál opodál. Musel dokončit dráhu, aniž bych to vůbec zaznamenal. Jeho poznámka byla ignorována. Toho kluka jsem měl docela rád, tvrdě dřel, a svoje místo si zasloužil, ale ještě ho čekala dlouhá cesta.
„Takže, jakej jsem byl?" zněla jeho další otázka.
„Občas je vidět, že to nemáš pevně v rukou. Riskuješ v úsecích dráhy, kde bys měl vědět, co děláš. Dobře ti radím, když ti říkám, že hazard na dráze tě může stát krk. "
Věděl jsem, že příručky pro trenéry píšou něco o tom, že je třeba jak kritizovat, tak chválit. Já je nečetl, a taky jsem neměl na starost malé děcko. Někde kolem se potuloval Marcus, který byl odborník na tenhle typ keců. Anthony potřeboval trochu srazit ego, navíc jsem na něj byl tak trochu nasraný za to, že mě vyvedl z míry.
