Suzannah
„Seznámím tě s mojí rodinou," oznámila jsem a zavedla Emmu do kuchyně. Přitom jsem doufala, že Jack a Dante ještě neopustili mrazák. Měla jsem štěstí. V kuchyni byl jen Mick a má matka.
„Chtěla bych vám někoho představit," navrhla jsem a strýček Mick i máma okamžitě zpozorněli. Má matka Emmu okamžitě poznala a její tvář rozzářil úsměv. Odložila kuchyňské příbory, co zrovna čistila a rozpřáhla náruč. Bohužel, jsem ani Emmu nestačila varovat, než se ocitla v objetí.
„Ty musíš být Emma! Tolik jsem toho o tobě slyšela!" Viděla jsem, jak se na Emmině tváři objevil panický výraz. Z části proto, že nečekala žádné objetí a také z důvodu, že si pravděpodobně myslela, že má matka myslí to všechno, co kolovalo v televizních novinách a tisku.
„Ehmm, doufám, že jen v dobrém, paní Bayerová."
„Můžeš mi říkat Helen, jaképak formálnosti."
Moje oči opět sklouzly ke dveřím vedoucím do mrazáku. Nechtěla jsem riskovat, že by Emma potkala Danteho a udělala scénu. Teď jsem neměla náladu se s něčím takovým vypořádat. Rychle jsem přiskočila k mámě a prokázala Emmě službu, když jsem ji osvobodila ze spárů pozornosti Helen Bayerové.
„A tohle je, Emmo můj strýc, strýček Mick. Mami, můžeš Emmu na chvíli ohlídat. Jen skočím dolů za Jackem a Billym." Nedala jsem matce ani Emmě šanci zareagovat a zmizela uvnitř mrazáku, nedbajíc na chlad, co mě najednou obklopil. Na schodech se mi skoro podařilo upadnout, ale nakonec jsem tu cestu ustála a postavila se přímo před Jacka a Danteho, když se jim podařilo dostat těžkou bednu na náležité místo.
„Hej, Pískle, co se tam nahoře děje? Slyšel jsem nějaké hlasy."
„Pšššt," umlčela jsem Jacka a přiložila si ukazováček před ústa. Dante mě pozoroval stejně zmateně jako Jack. Bylo až komické, jak se oběma nakrčilo čelo ve zmatku a od úst jim šla lehká pára díky okolnímu chladu.
„Přijela Emma," zašeptala jsem a přitom se dívala na Danteho, který si okamžitě spojil dvě a dvě dohromady, zatímco Jack reagoval prostě: „Jaká Emma?" Jeho otázka však zanikla pod Danteho nadávkou a intenzitou pohledu, kterým na mě shlížel.
„Prosímtě, řekni mi, že nemyslíš na to, na co myslím já..." promluvil a já maličko couvla.
„Nevím, na co narážíš..." A to byla pravda.
„Ale víš, šeptáš, seběhlas sem, jako šílená, a máš ve tváři vepsanou paniku... nechceš, aby o mě Emmersonová věděla!"
„Emmersonová? Jako ta Emmersonová? Emma Emmersonová?!" kladl otázky Jack, ale byl zcela ignorován, když jsem ustupovala před Danteho rozložitou postavou a zároveň doufala, že není nic slyšet nahoru.
„Tak to není!"odporovala jsem a hned na to zaváhala, protože Dante si založil ruce na hrudi a jeho výraz vyzařoval podráždění.
„Ne, tak úplně! Nechci to na ní všechno vybalit!"
„Stydíš se za nás?"
„Tohle nevypadá dobře. Asi si tady sednu a budu předstírat, že neexistuju..."
„Samozřejmě, že nestydím!"
„Vážně, tak o co jde?!" Danteho hlas nabral na intenzitě. Tentokrát jsem byla přesvědčená, že se hluk musel nést, až nahoru. Vrhla jsem pohled na Jacka s žádostí o pomoc, ale ten mě úplně ignoroval. Zvedl ruce v jasném znamení, že se do toho nebude plést. Ten jeden zrádce...
„Emma má za sebou dlouhou cestu. Nechci jí přidělávat další problémy."
„Takže já jsem podle tebe problém?!"
„Překrucuješ, co jsem řekla!"
„Co se tam dole děje?!" Ztuhla jsem při hlasu svého strýce, který se ozval shora. Polil mě studený pot a panika. Naštěstí se zvedl Jack ze svého provizorního místa, kdy se posadil na dvě obrácené přepravky a pokynul mým směrem.
„Půjdu je tam nahoru uklidnit a vy dva si to tady vyřiďte... potichu a rychle, pokud to půjde. Jste v zatraceným mrazáku, vy dva."
Já i Dante jsme sledovali, jak se Jack vydal nahoru. Byla jsem mu vděčná, že šel zachránit situaci, ale pak jsem si uvědomila, že jsem s Dantem sama, a to naštvaným Dantem. Vztek sálal ze všech jeho pohybů. Vztek a ještě něco... zklamání.
