Pod Hvězdami ✔️

° 28 ° Podělanej rituál

Nijak jsem se nepřipravovala. Hlavně protože nebylo z čeho nebo proč. Vždyť je to jen nějaká trapná oslava, na které budu ze slušnosti. A taky si je více udobřím, takže nás s větší pravděpodobností odsud dostanou...

Vyšla jsem z našeho domečku. Přede mnou se objevil obrovský oheň, který sahal snad až k nebesům. Kolem něj všichni tancovali a bubnovali. Měli na sobě barevné malůvky a někteří dokonce i sladěné oblečení.

Nejspíše je to pro ně veliká pocta, že tu jsme... Nebudu lhát, cítila jsem se... důležitá.

Došla jsem až ke kruhu lidí. Všichni seděli v tureckém sedě a pohupovali se, nebo zpívali. Jakmile jsem se posadila k nim, začali tleskat, ječet a poskakovat. To bylo strašně nepříjemný a trapný. Jen jsem jim pokývala hlavou, jakože „děkuju“.
Přesto jsem se tam cítila cizí. Jakože tam nepatřím.

Ohlédla jsem se, jestli někde neuvidím Adriena. Uviděla jsem ho u jednoho domečku opřeného o zeď a usmívajícího se. Jenomže on se usmíval na holku, která tam byla opřená vedle něj.

Nepříjemně se mi zvednul žaludek. Ta holka byla nádherná. Měla krásné dlouhé vlasy, jejichž kudrlinky jí padaly do černých očí jako noční obloha. Záviděla jsem jí. Adrien se usmíval jen pro ni. Ona se zase kolem něj kroutila a Adrien nic neudělal. Mu to nevadilo. Úsměv mi opadl. Žaludek se mi stáhl a chtělo se mi brečet. Proč? Co to sakra dělám? Nechci brečet, ale jen se na ně podívám a...

Ta dívka mu dala ruce za krk a objala ho. On se na ni zářivě usmál. Jako když se díval na mě pod hvězdami. Tenhle úsměv má patřit mně... Zapálily mě oči. Potom se ale jeho oči přesměrovaly na mě. Zahleděl se mi hluboko do očí a jeho zářivý úsměv trochu opadl.

S otevřenou pusou a očima plnýma slz jsem ho pozorovala. Bodalo mě u srdce. Teď se na mě díval jako když jsem se probudila z té noční můry. Co se to sakra děje? Já žárlím?! A pořád na něj myslím! Na ty naše nádherný chvilky. Naše... To slovo se mi vrylo hluboko do duše.

Už jsem to nevydržela. Prudce jsem se zvedla a utíkala do našeho domečku. Slzy jsem držela ze všech sil. Doběhla jsem až ke dveřím. Před ně si ale stoupl on...

„Jdi pryč!“ vykřikla jsem. Smutně si mě prohlížel.
„Jdi! Vždyť jsem jen mrcha! Jdi už!“ Smutně sklopil zrak. Rychle mě chytil za ruku a vtáhl si mě do objetí. Začala jsem mu bušit do zad. Jsem jen jeho hračka... Jsem bezcenná...

„Nejsi mrcha..,“ šeptl do mého ramene. V ten moment jsem povolila. Celé mé tělo se mi zatřáslo.
„To já jsem idiot,“ řekl a ještě více si mě přitáhl. S otevřenou pusou celá překvapená jsem stála. Tentokrát jsem mu ho oplatila. Jako by ze mě vysával všechnu zlost a strach. Ničil to tím objetím.

Byla jsem naštvaná. Ne na něj, ale na sebe. Lusknutím prstu se mi změnila nálada. Nevím, proč jsem tak vyšilovala. Akorát jsem ze sebe udělala krávu... Teď mě ale měl v uklidňujícím objetí a já byla zase tou normální Marinette.

Pomalu jsem se od něj odtáhla a usmála se. Konečně se taky usmál. Teď ten úsměv patřil jen a jen mně.

„Tady jste,“ řekla ta paní, která stála za námi. Otočila jsem se na ni. Držela dva věnce z kytiček. Jeden dala mně na hlavu a jeden Adrienovi.

„Pojďte, máme tu takový rituál,“ usmála se a pomalu odešla. Chtěla jsem jít za ní, ale něco mě zastavilo. Adrien mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala. On se jen usmíval a pokračoval. Já ho následovala.

Došli jsme k houfu, kde bylo nejvíce lidí. Svítily tu barevná světýlka (zajímalo by mě, jestli jsou také přírodní...) a lidé se do hudby jen pohupovali v sedě. Před nimi byl kruh udělaný z kytiček a pomalovaných kamínků.

Paní nám naznačila, ať si tam stoupneme.
„Nyní, jsme je konečně našli. Pozorovala jsem je dost dlouho na to, abych pochopila, jaké mají pouto. Nejen k přírodě,“ ukázala na nás. S Adrienem jsme si vyměnili nechápavé pohledy.

Malinké holčičky přišly k nám do kruhu a daly nám náhrdelník s kamínkem uprostřed. Měli tedy zajímavý uvítací rituál.

Ta paní vešla také k nám. Držela šátek s různými symboly.
„Nyní, jste jedním z nás i vás,“ řekla a vzala naše ruce, které jsme měli stále spojené. Šátkem je svázala k sobě a usmála se.

Falešně jsem jí úsměv vrátila. Další holčička donesla nějakou misku. Paní si ji s poděkováním převzala a opět k nám přistoupila.

Dvěma prsty si vzala směs v té misce a přiložila je na naše čela. Začala tam něco kreslit a něco šeptala. Potom se usmála a otočila se k ostatním.

„Nyní, Marinette a Adriene, jste spojeni. Nebude moment kdy by jste na sebe nemysleli, nebo netoužili po tom druhém.“ Cože?! Co to kurva je?!

S Adrienem jsme na sebe nechápavě hleděli. Začal foukat jemný vítr, ve kterém létaly malé okvětní lístky, které nám přistávaly ve vlasech. Všichni tleskali a jásali. Já nevěděla, o co tu vůbec jde.

Ta paní se na nás konečně otočila.
„Co se tu děje?“ zeptala jsem se. Ona se jen široce usmála.
„Pozorovala jsem vás. Vím, jaký máte mezi sebou vztah. Proto vás dnes spojíme v jednoho. Jste si souzeni.“ S otevřenou pusou jsem jí pozorovala.

Tentokrát před nás přišel pán s knížkou a další miskou.
„Přísaháte věrnost, své spřízněné duši?“ zeptal se a nabral si barvu do dlaně. Nechápavě jsem si ho prohlížela.

„Prosím vyjádřete to polibkem.“ Do prdele co to kurva je?! Oni chtějí, abychom se políbili?! Co to je za podělanej a posranej rituál?!

„Prosím, může mi někdo vysvětlit, co se tu děje?!“ vykřikla jsem. Ten pán si mě nechápavě prohlédl.

„Právě dokončujeme vaše spojení. Ve vašem světě se tomu říká svatba,“ pokrčil rameny ten pán. Cože?! Do prdele oni nás chtějí oddat?! Jsou snad švihlí?!

Vyděšeně jsem se podívala na Adriena. Měl úplně stejný výraz. Tohle nemůžou!! Rychle jsem se vytrhla z toho šátku a ustoupila jsem. Všichni překvapeně zaječeli. Rozhlédla jsem se dokola a s otevřenou pusou jsem tomu nemohla uvěřit. Rychle jsem zahodila věnec a utekla. Nebudu se vdávat! Ne teď! Ne tady! Ne s ním!!

Ta paní po mně začala křičet a ostatní se vyděšeně rozhlíželi. Co je to vůbec napadlo?! Vždyť se nás ani nezeptali!!

Těsně u domku mě ale odchytla opět ta paní. Byla jsem na ni naštvaná. Chtěla jsem si na ní vybít všechnu svoji zlost. Už jsem na ni chtěla vyhrknout, ale ona mě zastavila.

„Adrien mi všechno vysvětlil. Omlouvám se. Nevěděla jsem, že lidi, co se nenávidí, se chovají k sobě takhle,“ řekla a sklopila zrak. Překvapeně jsem si jí prohlížela.

Teď mi jich bylo trochu líto, že si s tím dali takovou práci a já jen utekla. To samé Adrien. Oni nemohli vědět, že se nemilujeme a že se nechceme brát. Pořádně jsem vydechla.

„To nevadí. Chápu vás,“ usmála jsem se na ni. Překvapeně se na mě podívala. Teď si vydechla i ona. Vzhlédla ke mně a usmála se.
„A nezůstanete ještě chvíli na této oslavě? Máme tu jídlo, i nějaký přírodní alkohol. Chtěla bych, abychom se všichni lépe seznámili,“ řekla. Nechtělo se mi. Měla jsem všeho po krk. Avšak alkohol a jídlo mi už chybělo.

„Dobře, na chvíli ano,“ přikývla jsem a ona mě už někam táhla. Tak tohle bude dlouhá noc...