Pod Hvězdami ✔️

° 40 ° Zombie

Za pět dní je konec tábora. Měla bych oslavovat. Být s holkama na pokoji a užívat si s nimi ty poslední chvíle naplno. Kdo ví, jestli se ještě někdy uvidíme.

Jenomže místo toho užívání, jsem seděla na studené trávě, kolena přitáhnutá k tělu a prázdný výraz. Jelikož bylo velice brzy ráno, byla zima. Jenomže já ji nevnímala. Dokonce ani zvuk dopadajících kapek vody, tvořící vodopád.

Byla jsem uvězněna ve svých myšlenkách a nočních můrách. A přesto jsem nespala. Slzy mi už dávno přestaly téct. Přestala jsem vzlykat, avšak přesto se ta bolest ani o trochu nezměnila. Silná, hluboká a nemilosrdná bolest.

Půl metru ode mě tupě pozoroval hvězdy můj... Bratr... Po tomto slově jsem se ihned otřásla a snažila se na to zapomenout. Rozhodla jsem se, že nebudu ta slabá kráva, která pořád brečí. Prostě to zvládnu a zapomenu na něj...

Bratr. Sourozenec. Člen rodiny. A už vůbec ne moje osudová láska. Nebo takhle jsem si to spíš vtloukala do hlavy. Jen to srdce stále mířilo na toho kluka právě sedícího pod hvězdami. Tohle mi pořád hrálo v hlavě.

Studený vítr mi profoukl moje lehké oblečení a já se zatřásla. Než jsem se však stihla více zachumlat, byla jsem v Adrienově objetí.
„Adriene... To nemůžeme...,“ lehce jsem se od něj odtáhla se smutkem v očích.

„Ale můžeme, ségro,“ šeptl bez emoce a opět si mě přitáhl blíž. To poslední slovo mě píchlo u srdce. Ruce měl obmotané kolem mého pasu a hlavu opřenou a mé rameno. Jeho teplý a zvláštně voňavý dech mě hřál na krku.

„Ty už nekouříš?“ snažila jsem se najít jiné téma. Ne jen kvůli němu.
„Ne,“ řekl neurčitě, jako by to nic nebylo.
„A proč?“ Adrien se pořádně nadechl.
„Protože jsem chtěl být s tebou co nejdéle. A ty jsi řekla, že umřu, pokud budu kouřit. To bych ale nebyl s tebou,“ šeptl a jeho výraz se zaleskl smutkem. Ihned mi koutky popadly.

Chtěl být se mnou. Teď, už ale nemůže...

Pro jednou jsem byla ráda, že jsem srab. Kvůli tomu jsme totiž neskončili v posteli. To by byl veliký průser. Navíc si neumím představit, že by můj poprvé byl můj bratr.

„A... Jak to bude teď? Budeme se chovat jako sourozenci? Nebo předstírat, že se nic nestalo. Myslím... i od lesa,“ ta poslední slova jsem šeptla. Avšak neubránilo to tomu velikému zachvění.

Stiskl zuby a v jeho očích se mu začaly objevovat malinké kapičky slané vody.
„M-myslím, že,“ pořádně se nadechl a uhnul pohledem, „bychom měli žít každý svůj život,“ vyskoukal ze sebe.

Z očí mi začaly okamžitě padat slzy.
„A-asi máš pravdu,“ řekla jsem co nejklidnějším tónem, avšak stejně se mi zvednul žaludek.
Adrien rychle vstal a měsíc odhalil jeho vodopády slz.

Pomalu jsem se zvedla taky a pořádně si ho prohlédla. Berle jsem nechala ležet a přistoupila jsem k němu.
„Díky, Ájo,“ šeptla jsem a dala mu malinký polibek na tvář. Nejspíše i ten poslední.

Adrien pevně zavřel oči a odvrátil pohled.
„Tak zatím, Fíku,“ řekl mezi tichými vzlyky a odešel. Snažila jsem se nepouštět slzy. Nemůžu totiž brečet nad ním. Ne teď. Musím si ty poslední dny užít. Přesto jsem věděla, že v noci budu. Taková jsem totiž byla. Ve dne skrývá bolest, tak jako teď, a večer to jde všechno ven.

Popadla jsem berle a po přemýšlení i ten papír. Byl sice zmačkaný a provlhlý, ale stejně jsem si ho strčila do kapsy. Pomalu se sklopenou hlavou jsem hopskala zpět do chatek. Byla jsem vyčerpaná. Z toho všeho pláče mi bylo špatně. Měla jsem žaludek na vodě a myslela jsem, že každou chvíli omdlím.

Stejně jsem tomu nemohla uvěřit. Takový rychlý zvrat. Nemůžu to ani pořádně zpracovat. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem měla sestru. Že to ona mi vybírala ty šaty. Jenomže jsem si nedokázala vybavit její obličej. To znamená, že by to mohl být Adrien.

Ale to by znamenalo, že nám rodiče lhali. Ale také by to znamenalo, že se Adriena už nikdy nebudu moci dotýkat, nebo mu dávat polibky.

Došla jsem do chatky. Pomalu jsem otevřela vrzající dveře a vešla dovnitř. Všude tma a holky spokojeně oddechovaly. Tak moc jsem jim záviděla, že nemusí prožívat tyto věci.

Opatrně jsem se vyškrábala nahoru. Berle zůstaly dole. Stále mě ale bolela hlava. Nejspíše z těch vzlyků. Sama jsem se divila, jak to, že nebrečím i teď. Ale jedno vím jistě. Možná nebrečím zvenčí, ale zevnitř je bouřka.

Nemohla jsem usnout. Stále mi tepalo v hlavě a kdykoli jsem přimhouřila oči, viděla jsem ho před sebou.

Povzdechla jsem si a už po několikáté jsem se otočila na druhou stranu. Otevřela jsem oči, protože jsem usoudila, že stejně neusnu. Přede mnou na skříňce ležel veliký deníček. Ten od Natha.

Možná, že to byl špatný nápad, ale vzala jsem si ho. Přes tmu jsem nic neviděla, ale přesto jsem cítila, jaký obrázek se zde nachází. Nalistovala jsem ten, kde sedíme spolu v dešti a objímáme se. Ten první den.

Znovu jsem si ulehla a tentokrát i s knihou. Obejmula jsem ji a znovu se zachumlala do teplé peřiny. Zní to hloupě, ale bylo mi lépe. Jakobych cítila jeho přítomnost. Právě teď ho objímala... A přesně takhle jsem i usnula.

~

Další den mě nevzbudila ani hudba, ani holky. Vzbudila jsem se sama. Byla jsem zničená. Pomalu jsem se posadila a ihned se mi zamotala hlava.

Opatrně jsem koukla, jestli jsou tu holky. Ale nebyly. Beztak mě nechaly zase déle spát, kvůli tomu lesu. Pomalu jsem slezla z postele a vzala si berle. Kniha byla opět na svém místě.

Rychle jsem se na sebe podívala do zrcadla. Jenomže ten, kdo tam stál, byl spíše oživlý zombie. Lehce jsem se alespoň učesala a vyčistila si zuby u našeho umyvadla. Hodila jsem na sebe něco a šla konečně ven.

Hned jsem se ale vrátila, protože mi došlo, že nevím, kolik je hodin. Alyin telefon ukazoval 13:24. To není tak hrozný. Až na to, že bych si měla poslední dny užívat a já tu spím a brečím.

Za pár minut měl být oběd. Ještě jsem si skočila na záchod a lehce se doupravila. Stejně jsem však vypadala příšerně.

Konečně jsem došla do jídelny. Všichni si mě okamžitě prohlídli. Mně to bylo ale jedno. Jen jsem si zašla pro jídlo a sedla si k holkám. Ony se začaly hned smát. Jídlo jsem do sebe soukala a ani nevnímala jeho chuť. Bylo mi to u prdele.

Všichni se mi smáli. Všichni si na mě ukazovali... Až na mýho brášku...