Pod Hvězdami ✔️

° 29 ° Adriene!

Rovnou jsem si to zamířila k občerstvení. Jo, asi teď vypadám jako nenažranec, ale jak by jste se chovali vy, kdyby jste celou dobu jedli nějaký bobule, houby nebo další takový věci?

Samozřejmě měli všechno „přírodní“. Začala jsem nějakýma jejich sladkostma a potom jsem přešla až k nějakýmu masu a příloze. Nebylo to nejlepší, ale nejhorší taky ne. Jen byla všude cítit tráva a listy (normální tráva, po které děti běhají, vy prasata!).

Nepředvídatelně, dostala jsem žízeň. Došla jsem tedy k dalšímu stolu. Vůbec jsem nerozuměla těm jejich cedulkám, tak jsem si prostě něco nalila. V krku mě zapálila hořká chuť. Hmm, alkohol. Nebo by to mohl být nějaký jejich zdravý a přírodní nápoj.

Zatím jsem si jen tak sedla a pozorovala. V duchu jsem ale přemýšlela o Adrienovi a téhle jejich pošahané skupince.

Nebylo tu nic zajímavého. Oheň plál pořád stejně, lidé tu bubnovali a tancovali, stejně jako před tím rituálem. Ihned se mi vybavila ta diskotéka. Tam sice nebyl oheň, ale byl tam podobný hluk.

Vzala jsem si jejich dřevěný kelímek, nalila si do něj nějakou vodu a popíjela.

„Zase tu tak sedíš, Fíku?“ uchechtl se.
„Hahaha, že mě nepřekvapuje tvoje uvítání, Ájo. Nebo Ježečku?“ zaculila jsem se na něj. Ihned se zamračil.

„To nebylo hezký. Že rád píchám? Zlý Krteček!“ uraženě našpulil rty. Jen jsem protočila očima.
„Odpustím ti, když půjdeš tancovat,“ natáhl ke mně ruku.
„Hmm, tak buď naštvaný,“ uhnula jsem pohledem a dělala uraženou.
„Ale noták! Marinette,“ protočil očima, chytil mě za ruku a už mě táhl mezi ty lidi.

„Máš smůlu, prostě budeme tancovat.“ Naštěstí hrála rychlá hudba, takže jsme se jen vlnili, skákali a párkrát mě Adrien otočil. Musím říct, že mu to dost šlo. Otočky zvládal z přehledem a dokonce mě párkrát i vyhodil, nebo zaklonil, jako to dělají vždy ve filmech s růží.

Pořád jsem se usmívala. Vážně mi to zvedlo náladu a vlastně jsem myslela jen na to, jaká je to zábava. A byla i přes to, že jsem měla špinavé oblečení, ošoupané boty a byla jsem hubená jako Slenderman.

Po pár písničkách jsem si šla opět sednout a odpočinout si. Žízeň jsem zahnala jejich pitím. Už jsem si připadala strašně šťastná a došlo mi, že to byl nejspíše vážně alkohol. Naštěstí nemívám kocovinu, takže neuškodí se jen tak chvíli pobavit. Navíc nejsem nějaká velká alkoholička.

Už jsem vážně cítila, jak mi alkohol koluje po celém těle. Byla jsem opilá. Ale komu to vadilo? Dala jsem si posledních pár tanečků, včetně ploužáku s Adrienem. Po té jsem se rozhodla dát si malinkou procházku na vzduch a vrátit se. Navíc už bylo dost pozdě a čas ubíhal jako voda.

Adrien řekl, že mě za chvíli dožene, a že půjde se mnou. Tak jsem se vydala napřed. Potřebovala jsem se nějak uklidnit, takže jsem rovnou zamířila na to nejtišší místo, kde nikdo nebyl.

Bylo to úplně na kraji. Dokonce tu nešlo slyšet šumění lesa, nebo houkání sovy. Jediné, co jsem slyšela, bylo pokládání mé nohy do měkkoučké trávy. Konečně jsem byla daleko od těch pošahaných lidí.

Jsem tu teprve den a už mi lezou pěkně na nervy. A vůbec jim nevěřím.

Bylo mi jasné, že Adrien přijde až za dlouho, tak jsem se rozhodla, že svoji procházku trochu prodloužím. Pokud budu mít štěstí, zbyde i čas na osprchování.

Šla jsem tedy trochu dál. Jakmile jsem ale došla k zvláštní chatce, uslyšela jsem nějaké ztlumené hlasy. Ale i tato hlasitost postačila na to, abych poznala, že je to ta paní, která nás „našla“ v tom lese.