náct.✔

°15°

Celý večer byla Sofi ve svém pokoji. Jít dolů nepřipadalo v úvahu. Bylo tam ticho, jen čas od času byla slyšet tlumená diskuze mámy a Grega. Z Madisonina pokoje, který byl vedle Sofiiného, se ozývala moderní hudba.

Nikam nemohla jít, rozhodně ne. Jenomže co sama v pokoji?

Asi posté se rozhlédla po malé místnosti a pátrala po něčem, co by jí pomohlo se aspoň na chvíli zabavit. Ani tentokrát nenašla nic, jen si všimla malé praskliny na stropě.

Chvíli chodila se sluchátky v uších sem a tam. Potom je s beznadějným zakňučením odložila a sedla si do tureckého sedu přímo doprostřed pokoje. Dole už si nikdo nepovídal, ve vedlejším pokoji bylo také ticho. Slyšela jen pravidelné tikání hodin visících na zdi naproti ní.

Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Vadilo jí, že nemůže seběhnout schody a zavést rozhovor se svojí mamkou, tak jako dřív. Vadilo jí, že je po celém domě dusná atmosféra. Vadilo jí, že se doma cítí cizí. Musí se kolíbat na zemi, poslouchat hodinovou ručičku pohybující se stále pomaleji a cítit se sama.

Další den počkala na odpoledne, aby si mohla s kamarádkami společně sednout na postel a říct jim, co se stalo s Charliem. Trochu se styděla. Opravdu ji nechtěl jenom proto, že zjistil, jak vypadá.

Caren se tomu uchechtla.

„Vždyť je to smutný," okřikla ji Emily.

„Je to ponižující," přiznala tiše Sofi.

„Měla bys to hodit za hlavu. Jak už jsme ti řekly, je to prostě idiot," poradila Emily.

„Jenže co když má pravdu?"

„Nemá," reagovala okamžitě Emily a ve stejnou chvíli se ozvala Caren: „Tak se trochu změň." Obě k ní tázavě obrátily hlavu. „No," Caren se napřímila, „všichni víme, že to Sofi víc sluší s makeupem, tak by ho prostě mohla začít nosit. Nebo si trochu provětrej šatník. Změna je život."

Chvíli seděly v tichosti, potom se Emily zavrtěla, naklonila se ke zrzce a potichu zopakovala: „Nemusíš se měnit, byl to jen jeden debil." Ale všechny tři se tvářily nejistě.

„Jasně," zamumlala Sofi naprosto nepřítomně, zahleděná do neurčita. „Proč bych se kvůli tomu měnila."