náct.✔

°33°

O několik dní později ji Simon pozval k sobě domů.

„Jsou tam vaši?" zeptala se, než vešli dovnitř.

„Ne, táta je v práci."

„A máma?"

Ocitli se ve světlé předsíni. Simon chvíli neodpovídal, a tak mu věnovala pohled.

„Máma se vybourala, když mi bylo deset."

Sofi se zatvářila smutně. „To je mi líto." Neuměla si představit, že by její máma umřela. Simon to musel mít těžké.

„Mně taky."

Dřevěné schody do patra byly přikryté tenkým zeleným kobercem, takže když po nich mlčky šli, jejich kroky nevydávaly skoro žádný zvuk. Možná se na jeho mámu neměla ptát. Možná tím teď nechtěně zazdila veškerou konverzaci.

„Co tvoje rodina?" zeptal se nenuceně Simon, když vcházeli do jeho pokoje. Něco tam bylo podivně cítit.

Sundal si mikinu a odhodil ji na židli u stěny, takže teď zůstal jen v tričku s krátkým rukávem. Usmál se na ni a Sofi si v duchu oddychla. Nic nepokazila.

„No..." Měla říct pravdu, nebo ho osobními starostmi nezatěžovat? Rozhodla se, že pokud chce, aby se to, co mezi sebou měli, dál rozvíjelo, měli by se navzájem víc poznat. „Naši jsou rozvedení. Čtyři roky. Táta mámu podváděl... a teď s tou ženskou má rodinu. A máma si vzala Shreka a tys byl na jejich svatbě, takže to vlastně víš... A... no... nemáme moc dobrej vztah."

Simon přikývl a posadil se na svoji postel. Pokynul blondýnce, aby zaujala místo vedle něj. Oba se zády opřeli o zeď a nohy složili na měkkou matraci. Až teď si Sofi všimla klece stojící na psacím stole, ve které nehybně seděl barevný papoušek. Kývla hlavou směrem k němu. „Jak se jmenuje?"

„Django," odpověděl chlapec pyšně. Sofi si byla jistá, že objevila jeho největší vášeň.

„Věděla jsi, že papoušek může žít stejně dlouho jako člověk?"

Trefa.

„To je hustý," potvrdila Sofi.

„Že jo." Blonďák se napřímil a protáhl si ruce. Sofi na ně nemohla fascinovaně nezírat.

„Posiluješ?" vypadlo z ní, aniž by si otázku předem promyslela.

„Pravidelně," odpověděl Simon, jako by na podobné dotazy byl zvyklý, zatímco vysunul zpod postele krabici a odklopil její víko. Vytáhl menší krabičku a znovu se zády opřel o zeď.

Aha, tak tohle je tady podivně cítit.

Nehybně sledovala, jak vytáhl jednu cigaretu a umístil si ji mezi rty. Potom ruku s otevřenou krabičkou natáhl k Sofi. Zavrtěla hlavou.

„Ty nekouříš?" zahuhlal Simon a cigareta se mu u pusy zahoupala nahoru a dolů.

„Ne."

„A zkusilas to někdy?"

„Ne."

„A zkusíš?" Ruku držel pořád ve vzduchu. Sofi se zadívala nejdřív na ni, pak chlapci do očí. Tvářil se, jako by o nic nešlo. Jenže blondýnce se v hlavě točila kolečka na plné obrátky.

Nesnášíš kouření. Nesnášelas být v přítomnosti lidí, co kouří.

Budeš si muset zvyknout. Spousta lidí, se kterými chceš trávit čas, kouří. A se Simone chceš trávit čas hodně.

To neznamená, že bych se k němu měla přidat.

Neznamená?

Na mysl jí přišla Caren v přeplněném klubu. „Vždycky jsi taková byla."

„Jaká?"

„No, taková... upjatá."

„Nejsem upjatá."

„Cože?" Simon nechápavě nadzvedl obočí.

„Nic." Blondýnka se spěšně natáhla pro jednu cigaretu. Její společník se usmál a z přední kapsy u kalhot vyčaroval zapalovač.

„A tátovi nevadí, že tady kouříš?" zajímala se. Pak si okraj cigarety strčila do pusy, jak to viděla dělat Ethana a Codyho téměř každý den.

Opačný konec Simon zapálil. „Moc se o mě nestará." A stejnou věc zopakoval u sebe.

Oba dva potáhli. Sofi se okamžitě rozkašlala. Cigaretu od sebe oddálila roztřesenou pravou rukou a začala natahovat krk do stran, aby se mohla nadechnout čistého vzduchu. Nebyl k nalezení. Oči ji začaly nepříjemně pálit a byla si jistá, že zčervenaly a začaly slzet.

Blonďák ji klidně pozoroval. „To časem přejde."