Fears & Dragons *DOKONČENO*

Bitva

Fildon udělal další netrpělivý okruh kolem svého pokoje.

Neměl rád čekání. Bylo to dost nesnesitelné, i když musel vydržet, než se vrátí Rivantha nebo Meantrick, ale teď to bylo ještě horší. Obě jeho sestry už šly spát a on je nijak netoužil probudit – ještě by mi řekli, že musím jít spát taky, pomyslel si podrážděně –, ale rozhodně mu nepomáhalo, že byl v místnosti sám.

Konečně se zastavil a dosedl na postel. Napadlo ho, že by jeho život mohl ještě teď být jen bezstarostné pomáhání v restauraci... Setkání s Vixi vážně všechno změnilo.

Ne, připomněl si, jenom bych o tom nevěděl.

„Je lepší vědět, co se děje, než čekat, až tě to překvapí," řekl nahlas, i když vlastně sám pro sebe.

„O čem mluvíš?" Ohlédl se k oknu.

„Ahoj, Meantricku," pozdravil polohlasně a mávl rukou ke své židli. „Můžeš tady sedět, jestli chceš."

Meantrick vyskočil dovnitř a protáhl se. „Nebude třeba," ušklíbl se a opřel se zády o stěnu. „O čem mluvíš?" zopakoval svoji otázku.

„O ničem," zamračil se Fildon. „A v mý hlavě to znělo líp."

Meantrick se jen zasmál. „A proč vůbec nespíš?"

Fildon mu nechtěl všechno říct, rozhodně ne takhle najednou. „Co tady děláš?" zeptal se místo odpovědi.

„Víš, že nejradši chodím domů po střechách," usmál se Meantrick znovu. „Teď ty. Co se stalo?"

Fildon si povzdechl. „Ráno tady byla ta Joyce," začal, „a řekla nám že Caino něco chystá. Asariovi odešli a Rivantha s Hellen se mnou nechtějí mluvit. Nudím se a je to ještě horší, když je restaurace zavřená, ani sem nemůžou přijít lidi."

Zdálo se ale, že Meantrick pochytil jen první větu. „Byla tady?" zeptal se nepřítomně.

„Jo," kývl Fildon. „Proč?"

„To je jedno," zavrtěl hlavou Meantrick, jako by se snažil zahnat myšlenky. „A proto nespíš?"

„Štve mě, že nemůžu nic dělat," zamračil se Fildon a musel se zadržet, aby nezvýšil hlas. „Rivantha a Hellen něco připravují, ale mně nic neřeknou, protože je mi jenom patnáct a nic si nepamatuju. Nemůžu tady jenom tak sedět a čekat, až se něco stane. Všichni co znám jsou v nebezpečí."

„Ale no tak," přešel Meantrick k němu a konečně se posadil na židli, „já jsem v pohodě, ne? A Mittus a Firna?"

Fildon se zamyslel. Nad svými kamarády z Aellbachu poslední dobou moc nepřemýšlel. Jako většina obyvatel města byli i oni neskutečně jednotvární.

„Mittuse vzali rodiče do Netsiky," řekl, když si uvědomil, že Meantrick pořád očekává odpověď, „a Firně je deset. A ty jsi vždycky v pohodě." Odevzdaně dopadl hlavou na polštář a otočil se ke zdi. „Carol a Vixi byly nejlepší, a teď dělají kdovíco a já musím trčet tady. Jsou ještě mladší než já a stejně můžou pomáhat."

Meantrick jen zamyšleně mával ocasem ze strany na stranu. „A co Rivantha?"

„Teď je pořád jenom s Hellen," zabručel Fildon. „Nevadí mi to, jsem rád, že se objevila, ale nemůžu ji brát jako svoji sestru, když si na ni vůbec nevzpomínám."

Náhlý zvuk z ulice donutil oba vstát. Meantrick vyskočil k oknu a vyklonil se ven.

„Myslím, že někam jdou," oznámil Fildonovi, který přes tmu neviděl vůbec nic. „Rivantha a Hellen."