Fears & Dragons *DOKONČENO*

Ledová královna

Kate se nezastavovala, ani když se zapletla do ostružinových šlahounů. Ani se neohlédla od chvíle, co opustila společenskou budovu a nechala vyděšenou skupinu z Aranëd i nic netušící nadšené studenty daleko za sebou.

Vždycky to takhle skončí, pomyslela si a zastavila se, aby se mohla nadechnout a setřít si slzy z obličeje. Vždycky tě najdou. Vždycky budeš sama.

Ta poslední myšlenka ji zarazila. Ale nebyl čas se nad tím zastavovat, jen zatřásla hlavou a znovu se dala do běhu. Mířila k pláži, jednomu z mála míst, kde ještě nebyla. Snad ji tady nenajdou.

V písku se jí utíkalo špatně. Brzy se jí dostal do obou bot, ale jen zatnula zuby a ještě přidala. Slunce už téměř zapadlo, ale moře i teď mělo jasně červený nádech. Napadlo ji, že kdyby tady byla za jiných okolností, možná by se zastavila a aspoň trochu si stmívání užila, ale i tuhle myšlenku zavrhla.

Nejsou jiné okolnosti. Ne, dokud je tady Caino.

Při pomyšlení na jeho jméno se jí sevřel žaludek. Úzkostí přestala dávat pozor na nohy a dopadla tvrdě do písku. To ji trochu vrátilo do reality, ale pořád ho jasně viděla před sebou.

Ale nebyl to Caino. Někde v dálce zaslechla křik, a když se tím směrem otočila, před očima jí jakoby z mlhy vystupovala jiná postava. Neviděla jí do obličeje, ale cítila hrůzu.

Znovu dosedla do písku, tentokrát ale úmyslně, a oběma rukama si projela vlasy. Už nebyly mastné, a ani na sobě neměla svůj starý potrhaný svetr. Zvláštní, pomyslela si, vážně jsem doufala, že to ty děti všechno napraví.

taky jsme byli děti

Rázně vstala a donutila se uklidnit svůj dech. Nevěděla, jestli jsou tyhle náhodné myšlenky projevem strachu, takového, jaký poprvé pocítila až dnes, ale bylo jí jasné, že pokud se jich rychle nezbaví, dopadne to špatně. Možná vážně neměla nové Elementky potkat. Daly jí naději, že se všechno může zlepšit, a teď, když se znovu ukázalo, že její situace nemá možnost šťastného konce, na ně byla naštvaná. Na ně, a na sebe, že se nechala tak snadno nachytat. A na Caina, že ji a May a ostatní donutil trénovat a pak ji poslal sem, aby tady žila ve věčném strachu z těch stínů, vážně ji radši měl zabít, jako-

Cítila se jen jako pozorovatel, když jí hlavu naplňovaly nové, nesmyslné myšlenky. Ne, musím jít, musím utéct, najdou mě tady.

A pak se ta záhadná mlha objevila znovu. Ani teď neviděla tu osobu zcela jasně, ale srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Moře bylo klidné, ale měla pocit, že slyší rozbouřené vlny.

K a t e

Všechny varovné signály v hlavě se jí jako na povel rozezněly. Ohlédla se. Věděla, co uvidí, ale ani v nejmenším ji neuklidnilo, že měla pravdu. Jeden ze stínů se blížil k ní, mnohem rychleji, než se pohybovaly obvykle, ale Kate si překvapeně uvědomila, že začít pravidelně dýchat bylo teď mnohem jednodušší než jindy.

Není to Caino, došlo jí. Můžu se bránit.

Natáhla ruku, ale vzápětí jí tělem projela ostrá bolest, až se zapotácela. Zvuk bouře jí naplnil mozek, nedokázala se soustředit, ale ani hnout z místa.

Postava před ní udělala krok vpřed. Tyčila se nad Kate, jako by měřila snad o metr víc než ona, a i když jí ani teď nebylo vidět do tváře, Kate věděla, že se vítězoslavně šklebí.

„Už jsi tady jenom ty," řekla a její hlas zněl jako směsice nejrůznějších jiných hlasů, ani jeden z nich Kate přesně nerozeznávala, ale všechny je znala.